Choď na obsah Choď na menu
Reklama
Reklama
 


Krížová cesta I - Ježišova cesta na Golgotu

22. 8. 2010

 

Krížová cesta

očami blahoslavenej A. K. Emmerichovej

- Ježišova cesta na Golgotu -

 

JEŽÍŠ BERE NA SEBE SVŮJ KŘÍŽ

 

Menší oddíl vojáků zůstal u odsouzených. Nyní přijelo na koních osmadvacet ozbrojených farizeů, aby průvod provázeli. Mezi nimi bylo šest nejurputnějších nepřátel Páně, kteří také byli při Ježíšově zajetí na Olivové hoře. Kati vedli Pána doprostřed náměstí. Branou od severu přicházelo několik otroků, nesoucích dřevo kříže. Hodili je Pánu před nohy, až to zapraštělo. Obě tenčí postranní břevna byla přivázána provazy k širokému, těžkému kmeni. Kladiva, podstavek pod nohy a později zhotovený nástavec s ostatním náčiním nesli katovi tovaryši.

Když Spasitel viděl kříž ležet na zemi, padl k němu na kolena, objal ho a třikrát políbil, modle se přitom dojemnou modlitbu díků za počínající vykoupení lidstva. Katané však trhli Pánem vzhůru, takže klečel zpříma. Musil pak těžké břevno namáhavě vyzvednout na pravé rameno a pravou rukou je obejmout. Viděla jsem, jak mu andělé pomáhají, jinak by těžké břímě nepozvedl. Klečel pod tíží kříže sehnut. Zatímco se Pán modlil, vložili jiní katané oběma lotrům na záda příčná ramena kříže, od pně oddělená, a přivázali jim na ně pevně ruce. Tato příčná dřeva byla poněkud ohnutá a při křižování byla připevněna na horní konec kmene. — Nyní zazněly pozouny Pilátovy jízdy a jeden z jízdních farizeů blížil se k Spasiteli, jenž pod tíží kříže ještě klečel, a řekl: „Už je po tvých krásných řečech. Dělejte, ať jsme brzy hotovi! Kupředu, kupředu!“ Po těch slovech strčili Ježíšem vzhůru, takže teď se na něho svalila celá tíže kříže. Pak se dal průvod na pochod, na zemi tak hanebný, ale v nebi oblažující vítězosláva Krále králů.

Na dolní konec kříže přivázali dva provazy a dva kati nadzvedli jimi břímě, takže se vznášelo a nevleklo se po zemi. Čtyři kati vedli také teď Spasitele na provazech, připoutaných k jeho pásu. Plášť mu vyhrnuli a přivázali k vrchní části těla. Když tak Ježíš nesl dřevo kříže, připamatoval mně živě Izáka, jenž si také nesl sám dřevo na horu ke své oběti. Pozouny Pilátovy daly povel k vykročení. Vladař chtěl osobně jet se svým oddílem, aby zabránil všemu pozdvižení ve městě. Byl ozbrojen, seděl na koni, kolem něho jeho důstojníci a řada jezdců. Potom následoval oddíl pěchoty, čítající asi tři sta mužů. Všichni pocházeli z pohraničí mezi Itálií a Švýcarskem.

Před průvodem šel trubač, jenž na každém rohu ulice zatroubil a ohlašoval popravu. Několik kroků za ním běželo hejno kluků a všelijaké chátry. Nesli s sebou pití, provazy, hřebíky, klíny a koše s rozličnými nástroji. Silnější pacholci nesli žerdě, žebříky a kmeny křížů pro lotry. Žebříky byly udělány jen ze žerdi, v níž byly po obou stranách nastrkány kolíky. Potom následovala část jízdních farizeů. Za nimi šel výrostek, jenž nesl Pilátův nápis na kříž; držel jej před prsy a na rameni nesl tyč s trnovou korunou, neboť se z počátku myslilo, že Pán ji nebude moci mít na hlavě, když nese kříž. Tento chlapec nebyl tak zlý.

Teď šel náš Pán a Spasitel, sehnut pod tíží kříže, znaven a klesající, od bičování rozedrán a rozbit. Od včerejší večeře byl bez jídla a nápoje, beze spánku, ustavičně smrtelně týrán, ztrátou krve, ranami, horečkou, žízní a nevýslovnou vnitřní bolestí vyčerpán. Tak kráčel bosýma, zraněnýma nohama. Pravou rukou objímal těžké břímě, levicí často nadzdvihoval šat, jenž mu vadil v nejisté chůzi.  Dva  pochopové smýkali jím dopředu,  dva zase dozadu, takže tím spíše Pán neměl pevný a jistý krok; smýkání provazy mu bylo velmi na závadu. Ruce měl od hrubých pout, tak dlouho pevně utažených, poraněné a naběhlé. Obličej byl samá oteklina a krev; vlas a vous rozcuchán a slepen krví. Těžký kříž i pouta tlačily mu vlněné roucho na zraněné tělo a vlna se pevně lepila na nově otevřené rány. Za všech těchto muk nepřestával se modlit. Kolem bylo slyšet jen smích, tupení, hanu a zlost. Spasitel byl nevýslovně ubohý, a přece v bolestech pln lásky. Trpěl a odpouštěl. Dva pochopové, kteří nesli konec kříže pozdvižený na provazech, zvětšovali ještě bolesti, neboť se břemeno vyzdvihováním a popouštěním provazů stále přesunovalo.

Po stranách šli vojáci s kopími. Potom kráčeli oba lotři. Každého vedli dva pacholci na provazech. Ruce měli roztaženy a dozadu k břevnům připoutány. Byli poněkud opilí jakýmsi nápojem, jejž jim dali vypít. Kající lotr se choval tiše. Druhý však drze a zlostně klel. Za lotry jel na koních druhý oddíl farizeů, kteří uzavírali průvod. Cestou projížděli jednotlivě sem a tam, buď aby nutili k pospěchu, nebo aby udržovali pořádek. Mezi sběří, která nesla vpředu nástroje, bylo i několik drzých židovských chlapců, kteří se dobrovolně do zástupu vetřeli.

Ve větším odstupu následoval oddíl Pilátův. Také tu byl nejdříve trubač; jel na koni. Pak Pilát ve vojenském šatě na koni, ozbrojený, mezi svými důstojníky, a za nimi řada jezdců. Nakonec šlo tři sta pěšáků. Tento průvod se ubíral nejprve přes velké náměstí, potom zahnul do široké ulice.

Průvod s Ježíšem šel úzkou ulicí, která vedla mezi zadní částí domů. Mnoho Židů odešlo buď domů nebo do chrámu. Promeškali už ráno mnoho času a spěchali, aby se připravili k zabití velikonočního beránka. Avšak přesto jich tu zůstalo hodně; chtěli vidět ukřižování; cizinci, otroci, dělníci, chlapci, ženy a rozličná chátra a všichni se hnali pobočními ulicemi kupředu, aby předešli průvod nebo aby se aspoň ještě jednou podívali na smutné divadlo. Řada vojáků však zabraňovala tlačenici, jak mohla. Nejvíc lidu se hrnulo ven na Golgotu.

Úzká ulice, jíž vedli Ježíše, je jen několik kroků široká a velmi nečistá. Pán tu musil mnoho vytrpět. Pochopové šli blízko něho, z oken a děr ve zdi se mu všelijaká sběř posmívala. Někde po něm házeli blátem a kuchyňskými odpadky. Zlomyslní ničemové lili na něho černou, páchnoucí břečku. Ba dokonce navedené děti sbíraly kamení do svých kabátků a klínů, proběhly pak zástupem a házely je Spasiteli pod nohy, tupily ho a nadávaly. Tak dělaly děti tomu, jenž je tolik miloval.

 

PRVNÍ PAD KRISTŮV POD KŘÍŽEM

 

Úzká ulice se konečně poněkud rozšiřuje a začíná stoupat. Vede tu podzemní vodovod z hory Siónu a zdá se mi, že voda teče podél náměstí k rybníku Bravnému. Slyšela jsem vodu, tekoucí v potrubí, hučet a šumět. Tam, kde se cesta rozšiřuje, je uprostřed poněkud propadlá a v době dešťů je na tom místě plno vody a bláta. Místo mostu je tam položen kámen, aby se dalo přecházet; je tomu tak i v jiných, ještě horších ulicích jeruzalémských. Když Ježíš s těžkým břemenem došel až sem, byl tak vysílen, že nemohl dále. Katané s ním trhali a nemilosrdně ho poháněli. Tu božský Trpitel upadl na kámen celým tělem a kříž vedle něho. Pochopové kleli, kopali ho nohama, průvod se zastavil a nastala tlačenice. Marně vztahoval Pán ruku, aby mu někdo pomohl. Tiše řekl: „Ach, brzy bude konec!“ a modlil se. Farizeové však křičeli: „Nahoru! Zdvihněte jej, nebo nám tu ještě zemře pod rukama!“

Tu a tam po stranách cesty bylo vidět ženy s dětmi, které z úzkosti plakaly a vzlykaly. Boží pomocí posílen, vzpřímil Pán svou hlavu a ďábelští chlapi mu místo pomoci na ni vsadili opět trnovou korunu. Pak ho s týráním postavili a položili mu zase kříž na rameno. Spasitel musil teď svou ubohou, trním korunovanou hlavu s největší bolestí naklánět na stranu, aby vedle široké koruny mohl na rameni udržet kříž. Tak s novou, ještě větší trýzní vrávoral dále stoupající ulicí.

 

ZARMOUCENÁ MATKA

 

Když byl nespravedlivý rozsudek prohlášen, Matka Kristova bolestí ztrnulá odešla s Janem a ostatními ženami z náměstí a chodila po některých místech přehořkého utrpení. Jakmile však troubení, sběh lidu, průvod Pilátův a pochod vojska oznamoval blížící se bolestný průvod, Maria nemohla už déle čekat, chtěla svého přemilého Syna v jeho mukách spatřit a prosila tedy Jana, aby ji doprovodil na místo, kudy průvod s Ježíšem půjde. Zhrozila jsem se, když jsem viděla Matku Páně tak bledou, s červenýma, uplakanýma očima, třesoucí se, zahalenou v modrošedý plášť. Už bylo slyšet zvuk polnice, hluk a řev a vyvolávání hlasatelovo na rozích ulic. Maria se modlila a otázala se Jana: „Mám to vidět, či se mám vzdálit? O, jak to jen snesu!“ Jan však odpověděl: „Ne-zůstaneš-li tu, bude tě to bolet ještě více.“ Vystoupili tedy ven z brány, kde chvíli stáli. Dívali se pak na cestu vpravo dolů; ulice vystupovala až sem, ale dále byla už rovná. Průvod byl vzdálen ještě asi osmdesát kroků. Tu před ním lidé neběželi. Šli po stranách a vzadu a mnoho chátry běželo postranními ulicemi napřed, aby první obsadili místa, odkud by bylo nejlépe vidět.

Když se teď katané s mučitelskými nástroji blížili, nejsvetější Matka se silně třásla a lomila rukama. Jeden chlapec ptal se druhých lidí: „Kdo je ta žena, co tak usedavě pláče?“ Druhý mu odpověděl: „Matka Galilejského.“ Když to pochopové slyšeli, začali se plačící Matce posmívat, prsty si na ni ukazovali a jeden z nejsprostších vzal hřebík a přidržel ho nejsvetější Panně před očima. Maria však upírala oči na Ježíše, lomíc rukama a v bolestech opřela se o pilíř brány. Byla mrtvolně bledá a rty měla zmodralé. Farizeové jeli na koních mimo. Pak šel chlapec s nápisem, a ach! Několik kroků za ním Boží Syn, její Syn, Nejsvetější, Vykupitel. Kráčel sehnut a zemdlen, vrávoral. Hlavu s trnovou korunou nakláněl bolestně na stranu. Očima krvavýma, zapadlýma, díval se vážně a soucitně na svou bolestnou Matku. Tu klopýtl a upadl podruhé pod těžkým křížem na kolena a na ruce. V prudkosti svého bolu a lásky nejzarmoucenější Matka neviděla vojáky, neviděla katy, viděla jen svého milovaného, ubohého, trýzněného Syna. Lomíc rukama, vrhla se mezi katy a klesla vedle Ježíše na kolena a objala ho. Nevím, zdali mluvili rty, ale slyšela jsem slova: „Synu můj!“ — „Matko má!“

Nastala zase tlačenice. Jan a svaté ženy chtěly Marii odvést, biřicové nadávali, kleli, posmívali se a jeden dokonce řekl: „Kdybys ho bývala lépe vychovala, nebyl by teď v našich rukách!“ Někteří vojáci však byli jati jistým soucitem. Pokynuli nejsvetější Panně, aby ustoupila. Z katů se jí žádný nedotkl. Jan a ženy ji vedli, a u brány, kde prve čekali, padla bolestí na kolena.

Zatím pochopové zvedli našeho Pána, a to velmi nešetrně, a vložili mu kříž na ramena, ale jinak než prve. Příční dřeva se trochu viklala, poněvadž byla přivázána ke kmeni, jeden kus padl dolů a zůstal viset na provaze. Ježíš vzal i ten kus do ruky a tak nesl kříž dále. Viděla jsem mezi zpustlou chátrou, která se přidávala k průvodu, tu a tam i zahalené ženy.

 

ŠIMON KYRÉNSKY

 

Průvod nyní kráčel po široké ulici a procházel branou staré městské zdi. Před touto klenutou branou je větší prostranství a sbíhají se tu tři cesty. Tu musil Ježíš opět po dlouhém kameni, zavrávoral a upadl. Kříž padl vedle něho. Pán ležel na zemi docela bez vlády a nemohl se vůbec vzchopit. Kráčeli tudy právě lidé ve svátečních šatech, neboť šli do chrámu, a volali soucitně: „O běda, ubožák umírá!“

Nastal zmatek. Katané nemohli Krista provazy postavit a farizeové, kteří vedli průvod, pravili vojínům: „Nepřivedeme ho tam živého. Musíme někoho najít, aby mu pomohl nést kříž.“ Tu právě střední cestou kráčel dolů Šimon Kyrénský. Byl to pohan. Jeho tři synové ho provázeli. Nesl pod paží otýpku proutí. Byl zahradníkem a pracoval v zahradách na východ od města. Přicházíval každoročně na slavnost se ženou a dětmi jako mnozí jiní lidé, aby osekávali a urovnávali ploty. Nemohl se vyhnout, a protože podle šatu poznali, že je pohan, chytili ho a donutili, aby pomohl nést kříž Galilejskému. Velmi se bránil a odporoval. Ale donutili ho mocí. Jeho synkové plakali a křičeli, ale některé ženy, protože Šimona znaly, vzaly je k sobě. Šimonovi bylo velmi odporné jít s Ježíšem, který byl tak strašně ubohý a znetvořený, v šatě plném bláta. Kristus plakal a prosebně se díval na Šimona. Biřicové přivázali jedno rameno více nazad a konec položili Šimonovi na rameno, takže Ježíši se ulevilo. Potom se zase smutný průvod pohnul.

Šimon byl statný muž, asi čtyřicetiletý, prostovlasý, oděný jen krátkým, úzkým kabátcem. Bedra měl ovázána hadrem, špičaté střevíce měl přivázány řeménky. Synkové byli oblečeni v pestře pruhované kabátky. Dva byli už odrostlejší a jmenovali se Rufus a Alexander; ti se stali později učedníky apoštolů. Třetí byl ještě maličký a viděla jsem ho ještě jako hošíka u svatého Štěpána.

Netrvalo dlouho a Šimon, jenž tak za Ježíšem kráčel, pocítil hluboký soucit a velmi Pána litoval.

 

VERONIKA

 

Ulice, kudy průvod šel, je dlouhá a zabočuje trochu vlevo. Vedou do ní i jiné uličky. Mnozí pěkně odění lidé, kteří šli do chrámu, je potkávali. Ale dílem se hned obraceli a schovávali se z farizejského strachu, aby se neposkvrnili, dílem proto, že tím ukázali přece jakousi soustrast. Už asi dvě stě kroků pomáhal Šimon Pánu nést těžké břemeno kříže, když tu z hezkého domu vyšla vysoká, vznešená paní s děvčátkem, jež držela za ruku a kráčela jim vstříc. Byla to Serafia, žena Sirachova, jenž byl členem chrámové rady. Paní se také nazývala Veronika (od slova vera ikon, to je pravý obraz). Její dům byl úhledný, v průčelí s terasou, na niž po obou stranách vedly schody s hezkým mřížováním.

Připravila doma vzácné, kořeněné víno, zbožně si přejíc, aby tím občerstvila Pána na jeho bolestné cestě. Už jedenkrát vyšla v bolestném očekávání vstříc průvodu. Viděla jsem ji už prve dojít až k průvodu, když Ježíš potkal svou nejsvětější Matku. Vedla za ruku malé děvčátko, jež přijala za své, avšak v tlačenici, která potom nastala, nenašla vhodnou příležitost, aby se k Pánu přiblížila, proto se vrátila rychle domů a tu čekala na Spasitele, až půjde mimo.

Nyní, zavita závojem, vyšla na ulici. Přes ramena jí visela rouška. Děvčátko, jemuž mohlo být asi devět let, stálo vedle ní a drželo v rukou přikrytou konvici s vínem. Ti v čele průvodu marně se pokoušeli přimět ji, aby se vzdálila. Byla láskou a soucitem skoro bez sebe a  tlačila se s dítětem, jež se pevně drželo jejího šatu, davem chátry, řadou vojáků a katů, až zastoupila cestu Ježíši. Tu padla na kolena a podávala mu roušku s úpěnlivými slovy: „Rač dovoliti, abych osušila svého Pána.“ Ježíš vzal levicí roušku a plochou rukou ji přitiskl na svůj svatý obličej, pak jí ji s díkem podal nazpět. Ona ji políbila a vsunula pod plášť na srdce a povstala. Tu děvčátko plaše pozdvihlo nádobu s vínem. Ale spílající katané a vojáci nedovolili, aby se Ježíš občerstvil. Dosud stáli zkoprnělí jejím smělým a náhlým vystoupením, a jen proto se jí podařilo potní roušku Pánu podat. Farizeové na koních a kati se však velmi rozzlobili pro zdržení průvodu a ještě víc pro tuto veřejnou poctu, Ježíši prokázanou. Hned začali Spasitele znovu bít a smýkat jím. Tu Veronika s dítětem uprchlá zpět do domu.

Sotva vstoupila do světnice, rozprostřela potní roušku na stůl a upadla do mdlob. Dítě s konvicí kleklo vedle ní a plakalo. Tak ji našel kdosi z domácích, jenž právě přišel. Spatřil také rozprostřený šátek, na němž byl krvavý obličej Kristův strašně, ale podivuhodně zřetelně vytisknut. Zhrozil se, přivedl ji opět k vědomí a ukázal jí obličej Páně. Serafia byla plna bolesti a zároveň útěchy, klekla před rouškou a zvolala: „Nyní ráda všechno opustím, neboť Pán mi zanechal po sobě památku!“

Tato rouška, jíž si Pán osušil tvář, byla třikrát tak dlouhá jako široká, z jemné vlny. Ženy je nosívaly na krku. Bývalo zvykem, že se šlo v ústrety zarmouceným, plačícím, unaveným, nemocným, a tou rouškou se jim otíral obličej. Proto byla znamením smutku a útrpnosti. V horkých krajích si ženy takové roušky darovávaly navzájem. Serafia si roušku pověsila do hlav nad svým lůžkem a po její smrti ji dostala Maria, Matka Boží. Od ní ji potom dostali apoštolově a tak se dostala do majetku Církve.

Serafia, Veronika, byla příbuznou Jana Křtitele. Pocházela z Jeruzaléma. Když vedli Marii, asi čtyřletou dívenku, sloužit mezi chrámové panny, viděla jsem Jáchyma a Annu jít do otcovského domu Zachariášova, nedaleko rybářského trhu. Bydlel tam prastarý muž. Možná, že to byl strýc Zachariášův a děd Veroniky. Serafia byla asi o pět let starší než Maria. Také při zasnoubení Marie se svatým Josefem jsem Veroniku viděla. Zdála se mi starší než nejsvatější Panna. Byla též příbuzná starce Simeona, jenž pronesl proroctví při obětování Páně, a oblíbila si jeho syny. I oni velmi toužili po Mesiáši. Veronika toužila po Mesiáši již od mládí. Tehdy mnoho dobrých lidí nosilo v srdci tuto touhu jako tajnou lásku. Jiní to ani netušili. Když dvanáctiletý Ježíš zůstal v chrámě, viděla jsem Veroniku ještě neprovdánu. Posílala Ježíši pokrm do malého hostince před Jeruzalémem, kde po ten čas přebýval přes noc. Byl to týž hostinec čtvrt hodiny od Jeruzaléma vzdálený, na cestě k Betlému, kde Maria zůstala den a dvě noci s Josefem, když po narození Ježíšově šla dítě do chrámu obětovat. Lidé tam byli staří, Essenové, a žena hostinského byla příbuzná s Janou Chuzovou. Znali dobře svatou Rodinu i Ježíše. Hostinec byl zřízen pro chudé. Mistr a jeho učedníci se tady často uchylovali a viděla jsem, že Serafia sem v poslední době často posílala jídlo. To už tam nebyli ti staří lidé, ale jiní. — Veronika se provdala za muže, jenž se jmenoval Sirach a byl členem chrámové rady. Zprvu nebyl Ježíši nakloněn a Veronika pro svou náchylnost k Pánu velmi od něho zkoušela, byla týrána, dokonce několikrát zavřena do sklepení. Ale Josef z Arimatie a Nikodém jej obrátili, a byl tedy mírnějším i vůči své manželce. Popřál jí teď úplnou volnost, aby následovala Ježíše. Při soudu u Kaifáše vyslovil se pro Ježíše s Nikodémem a Josefem z Arimatie, a byl proto s nimi i s jinými dobře smýšlejícími lidmi ze synedria vyloučen. Veronika byla dosud krásná, ztepilá paní, ačkoliv jí bylo jistě přes padesát let.

Když Ježíš o Květné neděli slavil svůj vjezd do Jeruzaléma, viděla jsem Serafii s dítkem na rukou, jak sňala svůj závoj s hlavy a rozprostřela jej na cestu. Byl to týž šátek, jejž přinesla Kristu na křížové cestě a do něhož se on utřel. Od něho dostala i své jméno Veronika, pod nímž ji Církev uctívá.

V třetím roce po nanebevstoupení Páně poslal římský císař své lidi do Jeruzaléma, aby sebrali a přivedli všechny svědky Ježíšovy smrti a jeho zmrtvýchvstání. Nato byl do Říma povolán Nikodém, Veronika a ještě několik jiných. Viděla jsem Veroniku u císaře. Byl chorý a ležel na lůžku, jež bylo na několika stupních vyvýšeno a bylo zacloněno velkou oponou. Okna jsem neviděla, ale ze stropu světnice proudilo světlo a také visely dolů šňůry, kterými se otevíraly nebo zavíraly poklopy. Císař odeslal své lidi do předsíně a zůstal sám. Viděla jsem, že Veronika měla se sebou kromě potni roušky ještě jiné plátno z hrobních roušek Ježíšových a že rozprostřela potní rouškou před císařem. Byl to dlouhý, úzký pás. Otisk svatého obličeje byl při jednom konci. Tvář Kristova nebyla jako čistá malba, nýbrž byla otisknuta krví. Byla také širší než obraz, neboť Spasitel si roušku přitiskl na obličej z obou stran. Na druhém plátně, jež měla Veronika s sebou, viděla jsem otisk rozbičovaného těla našeho Vykupitele. Myslím, že to bylo jedno z těch pláten, na nichž byl při pohřbu omyt. Neviděla jsem, že by se císař dotkl některé z roušek. Uzdravil se jen pouhým pohledem na ně. Chtěl, aby Veronika zůstala v Římě a nabízel jí jako mzdu dům s nemovitostmi a dobré služebnictvo. Ona však netoužila po ničem, leč aby se mohla vrátit do Jeruzaléma a aby mohla zemřít tam, kde zemřel její Vykupitel. Viděla jsem, že cestovala se svými  průvodci zpět. Později při pronásledování křesťanů v Jeruzalémě, kdy Lazar a jeho sestry musili do vyhnanství, uprchlá též s několika ženami, avšak byla chycena, uvržena do žaláře, kde umřela hladem jako mučednice pro pravdu.

 

PLAČÍCI ŽENY JERUZALEMSKÉ

 

Cesta k bráně byla poněkud strmá. Brána je pevná a dlouhá. Nejdřív se jde pod klenutým obloukem, potom přes most a zase pod klenutím. Stojí na severozápad. Když průvod došel až sem, začali pochopové hnát Ježíše ještě horlivěji. Těsně před branou byla v nerovné, rozježděné cestě veliká louže. Ukrutní pacholci škubali Ježíšem kupředu, šli více při sobě, Šimon Kyrénský chtěl jít poněkud stranou po lepší cestě, pohnul křížem a ubohý Ježíš upadl po čtvrté. Svalil se do špinavé louže a Šimon stěží zadržel kříž. Ježíš zvolal zlomeným, ale přece slyšitelným hlasem: „Běda, běda, Jeruzaléme! Jak jsem tě miloval! Jako kvočna, která shromažďuje kuřátka pod křídla svá, a ty mě tak ukrutně vyhazuješ ze své brány!“ Farizeové se obrátili k němu a nadávali: „Ten buřič nemá ještě dost! Ještě mluví zbytečné řeči!“ Bili ho a kopali, z louže ho táhli po zemi a vyzdvihli. Šimon Kyrénský se nad tou surovostí rozhořčil a zvolal: „Nepřestanete-li se svým lotrovstvím, hodím vám kříž na zem, i kdybyste mě měli zabít!“

Před samou branou odbočuje z hlavní silnice úzká kamenitá cesta vzhůru k hoře Kalvárii. Cesty se tu rozbíhají na tři strany, jedna vlevo na jihozápad přes údolí Gihon do Betléma, druhá na západ k Emauzům a Joppe a třetí vpravo na severozápad okolo hory Kalvárie k Rožní bráně do Bethsur. Na tomto rozcestí byla na kůl připevněna tabule, na níž byl napsán velkým bílým písmem rozsudek nad Spasitelem a oběma lotry. A tu stálo mnoho plačících a naříkajících žen. Byly to dílem panny a chudé ženy s dětmi z Jeruzaléma, které předběhly průvod, dílem byly z Betléma, Hebronu a jiných okolních vesnic; šly na slavnost a tu se přidaly k jeruzalémským ženám.

Zde klesl Ježíš, jako by omdlel, i když ne úplně, k zemi. Šimon sklonil kříž za Ježíšem k zemi a podepřel ho. Pán se o něj opřel. To už byl pátý pád Vykupitele, nesoucího kříž. Ženy a panny, když spatřily Ježíše tak hrozně ztrýzněného, daly se do velkého nářku a bědování. Ježíš se k nim obrátil a pravil: „Dcery jeruzalémské! Neplačte nade mnou! Plačte samy nad sebou a nad svými dětmi! Neboť hle, přijdou dny, kdy se bude říkat: Blahoslavené neplodné životy, které nerodily, a prsa, která nekojila! Pak budete říkat horám: Padněte na nás! A kopcům: Přikryjte nás! Neboť když se toto děje na dřevě zeleném, co se bude díti na dřevě suchém?“

Průvod tu poněkud postál. Chátra zatím šla napřed s mučitelskými nástroji na horu Kalvárii, a ještě se přidalo asi sto římských vojáků, které odeslal Pilát.

 

http://misie.sk/index.php?option=com_content&view=article&id=441:kriova-cesta-oami-bl-akemmerichovej&catid=93:citaty-knihy-filmy&Itemid=155


 

 
Reklama