Choď na obsah Choď na menu
Reklama
Reklama
 


Bičovanie a odsúdenie Pána Ježiša

23. 8. 2010

Bičovanie a odsúdenie Krista

očami bl. A.K.Emmerichovej

  

JIDÁŠ

 

Zrádce nebyl daleko a slyšel nyní hluk zástupu, jdoucího k Pilátovi, a zaslechl také několik výkřiků mimojdoucích. Tak například: „Teď ho vedou k Pilátovi. — Velerada odsoudila Galilejského k smrti. — Jistě musí na kříž, neboť to zařídili tak, že nesmí zůstat naživu. — Je tak trpělivý, že člověk hrůzou až trne. Říká jen, že je Mesiáš a že bude sedět po pravici Boží. Kdyby to byl neřekl, nenalezli by na něm žádné viny, zač by ho mohli odsoudit na smrt. — Ten padouch, co ho prodal, byl jeho učedníkem, jedl před chvílí s ním velikonočního beránka. Nechtěl bych mít s ním podíl na takovém zločinu. Ať si je Galilejský jaký chce, ale přece nikdy neprodal svého přítele, aby ho pro peníze přivedl na smrt. Opravdu, ten darebák by mel viset s ním!" —

V Jidášovi nastal krutý boj; zmocnila se ho pozdní lítost, veliká úzkost a zoufalství. Satan jej nutil k rychlému útěku. Stříbrňáky na opasku cítil jako pekelnou ostruhu a pálily ho jako oheň. Jidáš je uchopil pevně do ruky, aby při běhu tak neřinčely po boku. Utíkal rychle, ale ne, aby padl Ježíši k nohám a prosil jej za odpuštění, aby úpěl o smilování, ne proto, aby s ním umřel nebo aby svou vinu před Bohem zkroušeně vyznal, nikoliv, ale aby se před lidmi ze zrady ospravedlnil. Utíkal, aby se zbavil zrádcovské odměny, utíkal do chrámu, kam po odsouzení Ježíšově odešli mnozí kněží a někteří soudcové z velerady se staršími lidu, neboť teď tu měli dohled. Nejdříve se na sebe udiveně podívali, pak pyšně a s posměchem hleděli na Jidáše, jenž všecek zničen a strachem sobě nepodoben, přistoupil k nim, stříbrňáky utrhl a pravicí jim je podávaje, mluvil s velikou úzkostí: „Vezměte si zpět své peníze, jimiž jste mě svedli ke zradě Spravedlivého, abych vám ho vydal! Vezměte si zpět své peníze! Propusťte ho! Těžce jsem zhřešil, zradil krev spravedlivou! Ruším smlouvu s vámi!" Kněží teď na něho patřili ještě s větším opovržením a nenávistí. Ruce pozdvihli do výše na znamení, že nepřijímají peněz nazpět, nechtěli se poskvrnit zrádcovskými penězi, a pravili: „Co nám do toho, že jsi zhřešil? Když myslíš, žes zradil krev spravedlivou, je to tvá vina! To je tvá věc! Víme, koho jsme od tebe koupili, a shledali jsme, že je hoden smrti! Nech si své peníze, my je od tebe nechceme!" Tak mluvili kněží a zákoníci v chrámě, a to velmi rychle, jak mluvívají lidé velmi zaměstnaní, když se chtějí zbavit člověka dotěrného, a odvrátili se od něho. Jidáše to velmi rozhněvalo, vztek a zoufalství ho ještě více sevřelo, takže byl jako zbaven smyslů. Vlasy se mu naježily a tu oběma rukama rozhodil stříbrňáky po chrámové zemi a utekl ven do města.

Viděla jsem ho jako zběsilého běhat údolím Hinnom, po jeho boku byl satan v hrozné podobě a šeptal mu do ucha všechna zlořečení, která říkali proroci o tomto údolí, kde židé kdysi obětovali bůžkům vlastní děti, a doháněl ho k zoufalství. Zdálo se mu, že na něho všichni ukazují prstem a volají: „Vyjdou ven, aby se podívali na mrtvoly těch, kteří se na něm prohřešili, jichž červ neumírá a oheň nehasne." Pak mu znělo do uší: „Kaine, kde jest tvůj bratr? Cos to učinil? Krev jeho volá ke mně do nebe o pomstu; zlořečen buď na zemi, zůstaň tulákem a poběhlíkem." Když přišel k potoku Cedron a uviděl Olivovou horu, ulekl se, obrátil oči jinam, neboť mu bylo, jako by opět slyšel slova: „Příteli, nač jsi přišel? Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?" Tu mu bylo v duši hrozně. Smysly se mu pomátly a nepřítel mu šuškal do ucha: „Zde přes potok Cedron utíkal David před svým synem Absolonem! Absolón umřel pověšen na dřevě! David zpíval také o tobě, když pravil: ,Odplatili zlým za dobré. — Přísného soudce bude míti. Ďábel bude státi po jeho pravici! Každý soud jej zatratí, jen málo dní bude žíti, a jeho úřad dostane jiný! Bůh budiž pamětliv zloby jeho otců, hříchů jeho matky, poněvadž nemilosrdně pronásleduje chudého a zabil zarmouceného. Miloval zatracení, budiž tedy zatracen. Obléká se do zavržení jako do oděvu a jako vodu pije svou zhoubu svými útrobami, jako olej svými kostmi. Jako šat jest zatracení kolem něho, jako pás, jenž věčně svazuje.' " Takovými mukami svědomí hnán, přišel Jidáš na pusté místo na hoře Pohoršení, na jihovýchod od města. Nikdo ho tam nemohl vidět. Z města sem bylo slyšet chvílemi hřmot a silné hlučení a ďábel mu šeptal do ucha: „Teď už je veden na smrt! Tys jej prodal! Víš, co je psáno v zákoně: ,Kdo ze svých bratří, z dítek Izraele, prodá jedinou duši a mzdu za to vezme, smrtí ať umře!' Udělej tomu konec, bídníku, udělej tomu konec!" — Tu vzal Jidáš svůj opasek a oběsil se na stromě.

 

JEZIŠ JE VEDEN K PILÁTOVI

 

Ježíše vedli od Kaifáše k Pilátovi nejlidnatější čtvrtí města, jež bylo nyní cizinci a velikonočními poutníky ze všech končin země židovské přeplněno. Z hory Sión šli přímo dolů úzkou ulicí, pak částí města, zvanou Akra, dále podél západní strany chrámu až k paláci a soudnímu domu Pilátovu, který stál v severozápadním rohu chrámu naproti velikému náměstí nebo tržišti.

Kaifáš, Annáš a většina členů velerady kráčeli slavnostně oděni v čele průvodu. Za nimi nesli sluhové svitky Písma, pak šli mnozí zákoníci a židé, kteří se činně účastnili žalob proti Pánu. V malém odstupu za nimi byl veden náš milý Pán Ježíš, jsa držen pochopy na provazech, obklopen oddílem vojáků a těmi šesti úředníky, kteří byli také při jeho zajetí. Mnoho luzy proudilo sem ze všech stran a přidávalo se k zástupu, křičeli a hulákali. Po obou stranách cesty byly davy přihlížejícího lidu.

Ježíš byl oděn toliko svým tkaným šatem, jenž byl znečištěn blátem a chrchly. Na krku mu visel široce článkovaný řetěz, sahající až po kolena, a při chůzi mu bolestně tloukl do nohou. Ruce měl svázané jako včera a čtyři biřicové ho vedli na provazech, přivázaných k pásu. Strašným týráním v noci byl zohaven k nepoznání, klesal ustavičně, že se bylo žalostno na to dívat, vlasy rozcuchány, vous prorvaný, obličej bledý, od ran oteklý a zhnědlý. Vedli ho za ustavičného posměchu a bití. Najali také mnoho tuláků a vyvrhelů, aby se posmívali jeho královskému vjezdu do Jeruzaléma o Květné neděli. Chátra  se nedala dlouho pobízet, nýbrž skoro sama od sebe vykřikovala různá posměšná královská jména a házela mu pod nohy kamení, klacky a hadry, zpívala potupné písně na posměch nedávného slavného vjezdu do města; biřicové jím přitom škubali za provazy, vlekli ho přes překážky, takže celá cesta od Kaifáše k Pilátovi byla nepřetržitým mučením.

Nedaleko domu Kaifášova čekala nejsoucitnější a najsvětější Matka Páně s Magdalénou a Janem. Stála ve výklenku budovy. Její duch dlel ustavičně s Ježíšem; ale tam, kde se mohla k němu přiblížit i tělesně, nedala jí mateřská láska pokoje a nutila ji na jeho cestu. Krátkou dobu se zarmoucená Matka zdržela ve večeřadle, neboť sotvaže byl Ježíš vyveden k rannímu soudu, vzchopila se, oděla se pláštěm, zahalila závojem a řekla Janovi a Magdaléně: „Pojďme za mým Synem k Pilátovi, ráda bych ho svýma očima uviděla!" šli, a když předešli průvod, zastavili se v tom zákoutí a čekali, až půjde mimo. Matka Páně dobře věděla, jak Syn její trpí, její duše ho ustavičně viděla, a přece si ho nemohla představit tak zohaveného a ztýraného. Viděla sice stále jeho muka, ale plna svatosti, lásky a trpělivosti, představovala si je menší. Obraznost ji velmi zklamala. Pyšní, nadutí, zlostní nepřátelé přecházeli teď před ní, soptíce záští a nenávistí. Kněží pravého Boha stali se kněžími satanovými. Byl to příšerný pohled. A pak křik a hluk lidí! Všichni křivopřísežní nepřátelé a žalobníci Ježíšovi! A na konci sám Syn Boží, zohavený a týraný, svázaný a bitý, více vrávorající než kráčející, strašnými katy na provazech smýkaný, v oblaku hanby a proklínání! Ach, kdyby ho neviděla tiše, trpělivě jdoucího a modlícího se v této rozpoutané bouři pekla, nebyla by ho ani poznala! Když se přiblížil, tiše zanaříkala: „Ó běda! Jest to můj Syn? Ach, je to můj Syn? Ó Ježíši, můj Ježíši!" Průvod šel mimo. Ježíš pohlédl stranou na svou  Matku a ta se zcela ponořila do sebe.
Jan a Magdaléna ji odvedli pryč. Sotvaže se však trochu zotavila, hned se dala vést Janem k paláci Pilátovu.

Že nás v nouzi opouštějí přátelé, musil Ježíš zažít i na této cestě. Obyvatelé Ofelu, vidouce ho tak zohaveného, ztráceli v něho víru, neboť nemohli pochopit, že by jejich Král, Mesiáš, Syn Boží mohl se nacházet v takovém stavu. A ještě více! Mimojdoucí farizeové se jim začali posmívat za jejich oddanost Mistrovi: „Hle, tu vidíte svého krále! Pozdravte jej! Už je konec jeho zázrakům, veleknězi učinili konec jeho čarodějství!" Teď se ti lepší, hlodáni pochybnostmi, vrátili domů a horší se přidali k posměšnému průvodu.

 

JEŽÍŠ PŘED PILÁTEM

 

Bylo podle našeho času asi šest hodin ráno, když přišel zástup, nejvyšší knězi a farizeové s utýraným Ježíšem před palác Pilátův. Před vchodem do soudní budovy byla po obou stranách kamenná sedadla, a tu zůstal Annáš a Kaifáš i soudcové a dále nevkročili, aby se neposkvrnili. Ježíše však zavedli biřicové až ke schodům. Pilát ležel na terase na pohovce, u něho stál třínohý stolek. Vedle byly vztyčeny římské výsostné znaky. Důstojníci a vojáci tu byli také.

Když Pilát viděl, jak průvod s velkým hlukem a křikem spěšně přitáhl, vstal a mluvil se Židy, ale docela posměšně a pyšně, asi tak, jako pyšný francouzský maršál s vyslancem chudého, malého městečka: „Copak už zas máte tak časně ráno? Co chcete tak záhy? Jak jste toho ubohého člověka zohavili! To začínáte velmi záhy dřít a zabíjet!" Židé však křičeli na biřice: „Kupředu, do soudního domu s ním!" Pak obrati vše se k Pilátovi, pravili: „Slyš naše žaloby proti tomuto zločinci! My nemůžeme jít až do soudní síně, abychom se neposkvrnili!"
Vtom zvolal mezi lidem silný, veliký a ctihodný muž: „Opravdu, vy nemůžete do soudního domu, protože je posvěcen nevinnou krví! Jen on tam může vejiti, jen on, ze všech židů nejčistší, jako člověk nevinný!" To pověděl, zmizel. Jmenoval se Zadoch, byl to zámožný člověk a strýc Veroniky. Viděl jednou Ježíše u Lazara a slyšel jeho učení. Když teď spatřil Ježíše sem tam strkaného a ztýraného, nutilo ho to, aby vydal svědectví o nevině Spasitele. Ježíšovi žalobci byli však tak svou snahou zaujati a tak rozhořčeni na Piláta a na své pokořující postavení, že nedbali tohoto výkřiku.

Biřicové tahali a smýkali Ježíšem po schodech vzhůru a postavili jej dozadu na terasu, odkud Pilát mluvil se židy. Vida Ježíše, o němž již slyšel mnohé pověsti, tak hrozně zohaveného a ztýraného, a přece tak tichého a trpělivého, s nezlomným výrazem důstojnosti, byl naplněn ještě větším odporem a opovržením k židům, k velekněžím a k veleradě, a proto jim dal najevo, že vůbec nemíní Ježíše bez důkazu viny odsoudit. Říkal proto pánovitě a pyšně velekněžím: „Jakou žalobu máte proti tomuto člověku?" Nato odpověděli rozhořčeně: „Kdybychom ho neznali jako zločince, nevydali bychom ho tobě!" Tu řekl Pilát: „Tedy suďte ho sami podle svých zákonů!" Načež židé opět odpověděli: „Však víš, že nemáme právo rozsudek smrti nad někým vykonat!"

Nepřátelé Ježíšovi byli plni zášti a hněvu. Všechno jednání vedli s bouřlivou rychlostí a spěšně, aby to s Ježíšem skoncovali před zákonnou dobou sváteční, aby pak mohli konat své obřady, to je zabít velikonočního beránka. Ubožáci, ba lépe řečeno slepci, nevěděli a nevěřili, že Ježíš je pravý velikonoční Beránek, kterého sami vedou před soud pohana. Nechtěli se sami poskvrnit pohanským dotekem, ale Beránka, jenž snímá hříchy světa, se neštítili zabít. Když zabijí pravého Beránka, budou teprve zabíjet své beránky, kteří byli jen stínem, obrazem Beránka Ježíše. Tam až klesá zaslepenost lidská!

Vladař je teď vyzval, aby přednesli své obžaloby. Židé ihned pohotově podali žalobu o třech hlavních bodech a ke každému uvedli deset svědků. Snažili se všechno předvést tak, aby Ježíš byl vylíčen jako zločinec proti císaři, aby ho Pilát tím jistěji odsoudil. Židé měli právo soudit jen v náboženských věcech. Napřed tedy žalovali: „Ježíš je buřič a svádí lid." Tuto lež chtěli ještě potvrdit důkazy a osvědčit svědky. Dále pravili: „Chodí z místa na místo, shromažďuje lid, nezachovává soboty, uzdravuje v sobotu nemocné." Tu jim Pilát vskočil do řeči: „Vy jistě nejste nemocní, jinak byste se nepohoršovali nad uzdravováním lidí v sobotu!" Ale oni dále volali: „Svádí lid zhoubným učením, neboť praví, že máme jíst jeho maso a pít jeho krev, abychom tak došli života věčného." Pilát se rozhněval, vida jejich zlost a jak chvatně všechno křičí; pohlédl na své důstojníky, usmál se a pak ostře a pohrdavě řekl židům: „Mně se zdá, že se vy sami řídíte jeho učením, že chcete dosáhnout života věčného, vždyť vypadáte, jako byste již chtěli jeho maso pohltit a žízníte po jeho krvi!"

Druhá hlavní žaloba zněla: „Ježíš bouří lid a zakazuje dávat daň císaři." Zde je Pilát v hněvu přerušil. Vždyť to se týkalo jeho úřadu, aby bděl nad takovými věcmi. Protože si byl svou věcí jist, řekl: „To je hrubá lež! O takových věcech jsem lépe zpraven než vy!" — Židé však řvali dále a hned přednášeli třetí hlavní obžalobu: „Je tomu tak! Ten Člověk pochází z nízkého, malého a podezřelého rodu, ale shromáždil mnoho stoupenců a hrozí svým ,beda' Jeruzalému. Vykládá lidu dvojznačná podobenství o králi, jenž vystrojil svatbu svému synovi. Jednou ho už chtěl lid provolat králem, ale bylo mu to ještě příliš brzy, a proto se skryl. V posledních dnech se však už odvažoval víc; nechal si ustrojit slavný a hlučný vjezd do Jeruzaléma a lidé volali: ,Hosanna synu Davidovu! Požehnané království našeho otce Davida, jenž tu přichází!' A královskou čest také přijímal. Vždyť učí, že je Kristem, Pomazaným Páně, že je Mesiášem, zaslíbeným králem židovským a dává si také tak říkat." Tato žaloba byla rovněž potvrzena deseti svědky.

Když Pilát slyšel, že se Ježíš nazývá králem židovským a Kristem, trochu se zamyslil. Sešel z terasy do sousední soudní síně a jda mimo Ježíše, pohlédl na něho pátravě a strážím rozkázal, aby mu ho do soudní síně přivedli.

Pilát byl popletený, pověrčivý, vrtkavý pohan. Měl všelijaké temné domněnky o synech svých bůžků, kteří prý kdysi žili na zemi. Také mu nebylo neznámo, že židovští proroci před dávnými časy předpovídali o Pomazaném Páně, o Spasiteli, Vysvoboditeli, o Králi, kterého Židé toužebně očekávali. Věděl také, že ke starému Herodovi přišli králové od východu a poptávali se po novorozeném židovském Králi, aby se mu poklonili, a že hned nato dal Herodes mnoho dětí v Betlémě povraždit. Ale třebaže Pilát věděl o těchto proroctvích a pověstech, přece jako horlivý pohanský ctitel model ničemu z toho nevěřil a nemohl si vůbec pomyslit, jaký by to měl být král. Ledaže si jej představoval po způsobu tehdejších osvícených židů a herodiánů jako vítězného a mocného panovníka. Proto se mu zdálo, že je tím směšnější, když takovou věc žalovali na Ježíše, jenž stál před ním ubohý, chudý a zohavený; a ten že by se vydával za Pomazaného Páně a Krále? Protože však to židé žalovali jako urážku císaře, dal Ježíše předvést k výslechu.

Vladař se díval udiveným pohledem na Pána a pravil mu: „Ty jsi tedy onen král židovský?" Ježíš odpověděl: „Pravíš to sám od sebe nebo ti to jiní lidé pověděli o mně?" Tu se Pilát rozhořčil, že ho Spasitel má za tak hloupého, který by se ptal sám ze svého popudu, zdali tento chudý a ubohý člověk je králem, a proto řekl odmítavým tónem asi toto: „Cožpak jsem já žid, abych se zabýval takovými malichernostmi? Tvůj lid a kněží mně vydali tebe, abych tě odsoudil; cos učinil?" Nato Pán slavnostně řekl Pilátovi: „Mé království není z tohoto světa. Kdyby bylo mé království z tohoto světa, měl bych zajisté i své služebnictvo, které by za mě bojovalo, ale mé království není odtud." Pilát vyslechl tato vážná slova jaksi zaražen a přemýšleje chvíli, pravil: „Tedy králem jsi ty?" A Ježíš odpověděl: „Jak říkáš, ano, já jsem Král! Narodil jsem se a k tomu jsem přišel na tento svět, abych vydal svědectví pravdě. A každý, kdo z pravdy je, slyší můj hlas." Tu se na něho Pilát podíval, povstal a pravil: „Pravda? Co jest pravda?" Potom ještě něco říkal, ale to jsem už zapomněla.

Pilát vyšel opět na terasu. Nemohl Ježíšovi rozumět. Ale přece se dověděl tolik, že Pán není takovým králem, který by mohl uškodit císaři, a že si nepřisvojuje žádnou říši na zemi, a o říši na onom světě se císař nestará. Proto zvolal dolů k Židům a k velekněžím: „Já na tom člověku žádné viny nenalézám!"

Ježíšovi nepřátelé se znovu rozhořčili a vychrlili ze sebe celý proud žalob proti němu. Pán stál mlčky a modlil se za ubohý lid. A když se ho Pilát otázal: „Nemáš nic, co bys odpověděl na tyto žaloby?" neodpověděl mu ani slova. Pilát se tomu nanejvýš podivil a pravil mu: „Vidím, že na tebe žalují samé lži." Žalobci však ve své zuřivosti nepřestali, a pokračujíce, volali: „Jak? Žádné viny na něm nenalézáš? Což to není žádná vina? Bouří celý národ, neboť rozšiřuje své učení po veškeré zemi, od Galileje až sem!"

Když Pilát uslyšel slovo Galilea, přemýšlel chvilku a pak se tázal: „Tento člověk je z Galileje? Tedy poddaným Herodovým?" Žalobci mu odpověděli: „Ano, rodiče jeho bydleli v Nazarete, a nyní se zdržuje v Kafarnaum!" Pilát odvětil: „Tak tedy, když je Galilejský a poddaný Herodův, zaveďte jej k Herodovi! Je právě zde na slavnosti! Ten ať jej soudí!" Dopověděv to, dal Ježíše zavést po schodech dolů, poslal jednoho důstojníka k Herodovi, aby mu oznámil, že k němu vedou na soud jeho poddaného, Galilejského, Ježíše Nazaretského. Pilát byl velmi rád, že ze sebe tuto nemilou věc střásl a nemusil rozsudek smrti nad Ježíšem vynést. A měl přitom i politický záměr: chtěl prokázat Herodovi pozornost, neboť dosud si byli navzájem odpůrci a Herodes byl na Ježíše vždycky velmi zvědav.

Nepřátelé Ježíšovi se nad tím velmi mrzeli, že je Pilát před veškerým lidem odkázal k Herodovi, a nemohouce si svou zlost na něm vylít, ukázali ji na Pánu Ježíši. Obstoupili jej jako vlci, křičíce a hulákajíce. Hnali jej znovu, bijíce ho a strkajíce, s bouřlivým spěchem přes náměstí a pak jednou ulicí k paláci Herodovu, který nebyl příliš vzdálen. Římští vojáci šli s nimi.

 

ŽENA PILÁTOVA

 

Klaudia Prokla, manželka Pilátova, vzkázala svému muži během vyšetřování po jednom sluhovi, že by s ním ráda mluvila; když pak vedli Ježíše k Herodovi, stála v úkrytu na vysoké galerii a hleděla s velikou úzkostí a zármutkem za smutným průvodem.

Teď jsem viděla Piláta jít k své ženě. Sešli se v jedné besídce na terase za palácem. Klaudia byla velmi pohnuta a polekána. Byla to veliká, štíhlá a bledá paní a měla dozadu splývající závoj. Vlasy měla spleteny kolem hlavy. Ve vlasech, na krku i na uších měla šperky a na prsou jakýsi zámeček, kterým měla spjatý dlouhý, řasný oděv. S Pilátem mluvila dlouho a zapřísahala ho pro všecko, co je mu svaté, aby neukřivdil Ježíšovi, proroku, nejsvětějšímu ze všech svatých. Vypravovala mu, jaký měla té noci sen o Spasiteli.

Pamatuji se ještě, že Klaudia viděla všecky hlavní věci ze života Kristova, zvěstování Panny Marie, narození Kristovo, klanění pastýřů a králů, proroctví Simeonovo a Annino, útěk do Egypta, povraždění neviňátek, pokušení na poušti a jiné obrazy ze života Páně. Přitom vždy viděla Mistra obklopeného nebeskou září a viděla potměšilost a zlobu jeho nepřátel ve strašných zjeveních. Poznala svatost a bolest jeho Matky, jeho vlastní nekonečná muka, jeho lásku i trpělivost. Viděla to v temných a hustých obrazech, které byly obklopeny buď tmou nebo světlem a přitom trpěla nevýslovnou úzkostí a velikým zármutkem, protože všechno to jí bylo posud  neznámé, ale velmi naléhavé a přesvědčující. Viděla obrazy i nablízku svého domu. Jak bývá srdce takovými obrazy bolesti znepokojováno, vím velmi dobře sama, neboť člověk nejvíce cítí, když cítí totéž s jiným.

Když ji ráno probudil hluk davu a vyhlédla na náměstí, poznala ihned Pána, jenž jí byl v obrazech v noci ukázán, a hned viděla, jak jej sem zohaveného a ztrápeného vlekou. V hrozné úzkosti poslala v tu chvíli k Pilátovi. Teď mu vypravovala sama o vidění ve snách, pokud se dovedla vyjádřit. Prosila ho vzdychajíc a tulila se k němu.
Pilát byl vším tím jaksi udiven a ustrašen. Srovnával to s tím, co o Ježíšovi věděl, s nenávistí Židů, s mlčením Ježíšovým, s jeho podivuhodnými odpověďmi. Kolísal ve své mysli a byl velmi neklidný. Brzy se však přidal k slovům své manželky a pravil, že právě prohlásil, že na Ježíši žádné viny nenalézá, že ho neodsoudí, protože poznal velikou zášť a židovskou nenávist proti němu. Mluvil ještě o tom, co mluvil Pán, a dokonce ji uklidnil a dal jí cosi v zástavu, jakýsi šperk, že ho neodsoudí. Nemohu se už upamatovat, co to bylo, zdali prsten nebo pečeť, nevím. Pak se rozešli.

Viděla jsem ve zjevení Pilátovu povahu. Byl to popletený, lakotný, pyšný, nestálý a nízce smýšlející muž, jenž bez vyšší bázně Boží byl s to udělat i nejohavnější věc, jen když z ní bude mít užitek, a který zároveň dovede použít i nízké, zbabělé, pověrečné modloslužby a vykládání znamení, když bude v úzkých. Tak jsem ho teď viděla, jak má mnoho práce se svými bůžky, jež ve skrytém koutku svého domu nakuřoval, žádaje od nich nějaké znamení. Díval se také, jaké znamení mu dají například slepice, jak totiž žerou, a satan mu vnukal hned to, hned ono. Jednu chvíli smýšlel, že Ježíš jako nevinný člověk musí být propuštěn, za chvíli se zase bál, že se mu za to budou mstít jeho bůžkové, když nechá Ježíše na živu, neboť Ježíš by mohl jeho modlám velmi uškodit. Myslel si: „Možná, že je to nějaký židovský bůh, vždyť židé mají mnoho proroctví o židovském králi, jenž má nade vším panovat. Králové hvězdáři z východu již hledali v judskem kraji takového krále. A ten by se mohl proti mému císaři a mým bůžkům vzbouřit a já bych pak byl za všechno zodpovědným. Možná, že jeho smrt bude vítězstvím mých bůžků." Pak ho opět napadlo podivné vypravování snu jeho manželky, která Ježíše předtím ani nespatřila. To bylo zase jako závaží na misce, aby osvobodil Galilejského. Chtěl být spravedlivý, ale nemohl k tomu dojít, právě tak jako na otázku: „Co je pravda?" nevyčkal odpovědi, která by mu oznámila: „Ježíš Nazaretský, král židovský, jest pravda!" Pak v něm boj bouřlivě pokračoval, vlna za vlnou se valila přes jeho duši, takže jsem tomu nemohla ani rozumět, a sám Pilát nevěděl, co vlastně chce, neboť by jinak nešel na radu k slepicím.

 

JEŽIŠ PŘED HERODEM

 

Herodes očekával Pána dychtivě ve veliké síni, kde seděl na měkkém křesle, vyloženém samými poduškami. Kolem něho bylo mnoho dvořanů a vojáků. Nejvyšší kněží sem vešli sloupovím a stanuli mu po obou stranách, Ježíš stál u vchodu. Herodovi velmi lichotilo, že mu Pilát před nejvyššími kněžími veřejně přiznal právo soudit Galilejského, a měl se proto ve své pýše za velmi důležitého. Také ho těšilo, že vidí před sebou Ježíše v tak pokorném a poníženém stavu, neboť nikdy předtím se mu Pán nechtěl ukázat. Jan kdysi mluvíval o Ježíši tak slavnostně a také donašeči a vyzvědači mu toho o Nazaretském navykládali velmi mnoho, takže byl dychtivý osobně ho poznat. A teď chtěl před dvořany a velekněžími uspořádat s Ježíšem skvělý výslech a soud a oběma dokázat, jak dobře je o všem zpraven. Bylo mu však také hlášeno, že Pilát nenašel na Ježíšovi žádné viny. Toho se chopil Herodes, aby žalobce ještě více popudil. Židé začali žalovat velmi naléhavě hned jak vešli dovnitř. Herodes se však díval zvědavě na Ježíše, a když ho viděl v znečištěném šatě, tak ubohého a ztýraného, s vyrvanými vlasy, s rozbitým, krví zalitým obličejem, pocítil změkčilý král znechucení a jakousi útrpnost. Odvrátil se a řekl kněžím: „Odveďte ho! Očistěte ho! Jak ho můžete vést přede mne tak nečistého a ztýraného?" Katané vtáhli Ježíše do předsíně, přinesli vodu a jakýsi cár a umývali jej zuřivě, rozdíraje ještě více jeho tváře. Jeho obličej byl zraněn a surovci ho bolestně třeli. Herodes vytýkal kněžím takovou ukrutnost, a zdálo se, že chce napodobit Piláta, když říkal: „Vidím, že padl do rukou krvežíznivých zuřivců; začali jste dnes velmi časně!" Avšak veleknězi dotírali na něho svými žalobami a stížnostmi.

Když teď sem Ježíše znovu předvedli, chtěl si Herodes hrát na laskavého a rozkázal, aby Mistrovi podali pohár vína, neboť je zcela vysílen. Ježíš však odmítl a nápoj nepřijal. Herodes však začal být velmi řečný, chlubil se, a dokonce jako by se chtěl zalichotit Pánu, pověděl všechno, co o něm věděl. Zpočátku se Herodes dotazoval na různé věci a přál si vidět od něho také nějaké znamení. Ježíš však neřekl ani slova a díval se tiše před sebe k zemi. Herodes se velmi rozhněval a styděl se před přítomnými, ale nechtěl to dát najevo a pokračoval v otázkách a ve svém proudu řečí. Řekl: „Je mi srdečně líto, že tě vidím tak těžce obviněného. Slyšel jsem mnohé věci o tobě. Víš, žes mne urazil v Thiře, když jsi bez mého dovolení propouštěl zajatce, kteří byli v mé moci! Ale tys to snad s nimi myslil dobře. Teď jsi mi vydán od římského vladaře, abych tě soudil. Co odpovíš na ty žaloby? Jak? Ty mlčíš? Bylo mi mnoho řečeno o tvé moudrosti a tvých řečech a učení, rád bych tedy slyšel, jak se dovedeš bránit svým protivníkům. Co tomu říkáš? Je to pravda, že jsi král židovský? Jsi Synem Božím? Kdo jsi vlastně? Slyšel jsem, žes konal veliké zázraky, ukaž to teď přede mnou, dej mi nějaké znamení! Mám moc tě osvobodit! Je to pravda, žes vrátil slepému zrak, žes vzkřísil Lazara z mrtvých, žes nasytil tisíce lidí několika chleby? Proč neodpovídáš? Zapřísahám tě, udělej nějaký zázrak! Bude ti to prospěšné!" Ježíš mlčel a Herodes začal mluvit ještě rychleji: „Kdo jsi? Co je s tebou? Kdo ti dal moc? Proč teď nic nemůžeš? Jsi to opravdu ty, o jehož narození kolují podivné řeči? Odpovídej! Proč se o tobě tak dlouho nemluvilo? Anebo to všechno o tobě jen tak vyprávějí, aby tě lid spíše vybral za krále? Jaký jsi ty vlastně král? Opravdu, já na tobě nic královského nevidím. Před několika dny ti vystrojili, jak slyším, slavný vjezd do Jeruzaléma a do chrámu. Co to mělo znamenat? Mluv! Jak je tedy možné, že jsi přišel do takových konců?" Ježíš však Herodovi neodpověděl. Bylo mi zjeveno, že Pán s ním nemluvil proto, že zavraždil Jana Křtitele a že žil v cizoložném poměru s Herodiadou.

Královy nevole pro mlčení Spasitelovo využili Annáš a Kaifáš a začali jej znovu podpichovat a posuzovat svými žalobami. Mezi jiným pravili, že Ježíš pojmenoval Heroda liškou a že už dlouho usiluje o záhubu rodiny Herodovy; také prý chce založit jakési nové náboženství a už včera jedl velikonočního beránka.
Herodes byl sice pro Ježíšovo mlčení velmi rozhněván, ale nespouštěl z očí své politické záměry. Nechtěl Spasitele odsoudit; neboť jednak se ho tajně bál a bylo mu už pro vraždu Janovu často velmi úzko, jednak nenáviděl velekněze, protože neschválili jeho cizoložství a nepřipouštěli ho k oběti. Hlavně však nechtěl Ježíše odsoudit proto, že ho Pilát neodsoudil, ba naopak, uznal za nevinného. Chtěl tím polichotit Římanovi před nejvyššími kněžími. Krista však zasypal opovržlivými nadávkami a rozkázal svým služebníkům a tělesné stráži: „Vyveďte ho ven a prokažte tomuto směšnému králi poctu, která mu náleží, vždyť je spíše bláznem než zločincem!"

Vyvedli tedy Spasitele na veliký dvůr a nevýslovně ho trýznili a tupili. Dvůr byl obklíčen křídly paláce; Herodes stál na ploché střeše a chvíli se díval na strašný výjev. Annáš a Kaifáš však byli stále za ním a snažili se všemožně pohnout ho k tomu, aby Pána odsoudil. Herodes však Židům pravil tak hlasitě, aby to Římané slyšeli: „Bylo by to největším hříchem, kdybych jej odsoudil." Myslil si asi přitom: „Bylo by to největším proviněním proti soudu Pilátovu, jenž byl tak zdvořilý a poslal mi ho sem."

Když veleknězi a ostatní nepřátelé Ježíšovi viděli, že Herodes jim žádným způsobem nebude po vůli, poslali několik svých lidí s měšci peněz do Akry, kde se teď právě zdržovalo mnoho farizeů; měli je vyzvat, aby přišli se svými krajany k Pilátovu paláci, tam aby lidem rozdali peníze a navedli je, ať za to hlučně žádají Ježíšovu smrt! Jiní poslové se musili vmísit mezi lid a rozšiřovat mezi ním hrozbu, že jistě na ně přijde Boží trest, nechají-li na živu Galilejského. Také mezi lidem roznesli, že se Ježíš, bude-li propuštěn, spojí s Římany, a to že bude království, o němž pořád mluvil; potom budou všichni židé ztraceni. Jinde zase roznesli pověst, že Herodes Krista odsoudil, ale že lid musí svou vůli zjevně vyslovit, neboť je třeba se obávat jeho přívrženců, kteří v případě jeho propuštění budou kazit celou slavnost, neboť se ihned spojí s Římany a pomstí se. Mezi lidem roztrušovali nejhrubší, nejlživější pověsti, aby celý národ popudili.

V tu chvíli rozdávali peníze mezi Herodovy vojáky, aby Krista hodně týrali, neboť si přáli, aby raději umřel, než aby byl od Piláta propuštěn. Od této drzé, bohaprázdné roty zakoušel teď náš Pán nejpustší posměch a nejkrutější trýznění. Vždyť jejich král sám uznal Ježíše za blázna, který mu nechtěl odpovídat a který jim byl vydán, aby s ním nakládali po své vůli. Vyvlekli jej na dvůr, jeden donesl z komory vrátného velký, bílý pytel, meči na dně vyřezali díru a přehodili jej s ďábelským řevem Ježíši přes hlavu; druhý donesl červený cár a pověsil mu ho okolo krku; pytel visel až k zemi. Pak se před ním klaněli, strkali jej sem a tam, nadávali, plivali na něho, bili jej ve tvář, protože nechtěl jejich králi odpovídat. Házeli po něm blátem, tahali ho v kruhu, jako by měl tancovat, takže Pán, zapleten v dlouhém posměšném plášti, upadl na zem. Pak ho vlekli stružkou kolem celého dvora; přitom narážel Pán svou svatou hlavou o sloupy a rohy zdí. Pak jej zase zdvihli a začali ho jinak trápit. Bylo jich několik set, samí vojáci a sluhové Herodovi, lidé z nejrůznějších krajin; každý chtěl nad druhého vyniknout nějakou bezbožností a ukrutností a Herodovi se tím zavděčit. Všechno se to dělo rychle, s křikem a lomozem. Ti, co byli od farizeů podplaceni, bili v tlačenici Pána klacky po hlavě. Při každém novém trýznění vypukli v ohlušující řev. Ježíš trpěl nesmírné bolesti, díval se na ně útrpně, vzdychal tak bolestně, že by se kámen obměkčil, ale ukrutníci se ještě víc posmívali a nikdo s ním neměl slitování. Viděla jsem, jak mu proudem tekla krev ze svaté hlavy, jak se třikrát pod ranami skácel. Viděla jsem také, jak se nad ním objevili plačící andělé, kteří jeho hlavu potírali mastí, neboť rány by ho bez božské pomoci jistě usmrtily, tak byly bolestné. Čas však nutil velekněze k spěchu, neboť brzy se měli odebrat do chrámu. Když dostali zprávu, že jejich rozkazy byly pečlivě vykonány, nutili znovu Heroda, aby Pána odsoudil. Herodes jim nevyhověl; měl na mysli Piláta, s nímž si nechtěl dobrou vůli pokazit, i poslal Ježíše v potupném šatě zpět k vladaři.

 

ZNOVU PŘED PILÁTEM

 

S novým hněvem a nenávistí nastoupili nepřátelé Páně se svým zajatcem zpáteční cestu. Styděli se, že znovu musejí táhnout městem, aniž dosáhli svého cíle, a vydali se proto jinou cestou, daleko delší než prve, chtějíce také ukázat Ježíše v jeho potupě v jiné části města.

Cesta, kudy teď Pána vedli, byla nerovnější a horší než první. Židé nadto poštvávali katy, aby Krista hodně mučili. Dlouhý posměšný oděv překážel Pánu v chůzi. Vlekli ho blátem a několikrát zase upadl. Biřici jej bili do hlavy, kopali ho, provazy smýkali, až zase povstal ze země. Průvodcové i lid na ulici se mu zase nevýslovně posmívali a činili hrozné příkoří. On však se modlil, aby neumřel dříve, než za nás všecko vytrpí.

Bylo asi čtvrt na devět, když se průvod z jiné strany blížil k Pilátovu paláci. Na náměstí byly davy lidu. Farizeové běhali mezi nimi jako posedlí a popuzovali je proti Ježíšovi. Pilát, vzpomínaje si na povstání Galilejských o posledních velikonočních svátcích, stáhl asi tisíc vojáků kolem svého paláce.

Nejsvětější Panna, Maria Heli, její dcera Maria Kleofášova, Magdaléna a mnoho jiných zbožných žen — bylo jich celkem asi dvacet — byly blízko. Stály v síni jednoho domu, odkud mohly všechno vidět a slyšet. Jan byl zprvu  také přítomen.

Ježíš byl veden v posměšném oděvu středem smějícího se davu. Nejopovážlivější byli strkáni farizeji kupředu, aby svým posměchem a tupením dávali druhým příklad. Dvorní posel Herodův byl poslán předem, aby oznámil Pilátovi, jak je mu Herodes za pozornost zavázán, že však na slavném, moudrém Galilejci nenašel nic, leda že je to němý blázen; podle toho s ním zacházel a posílá jej zpět. Pilát se zaradoval, že proti němu nic nerozhodl, vzkázal Heroda znovu pozdravovat, a tak se ode dneška spřátelili.

Ježíše teď znovu vedli ulicí k domu Pilátovu, po schodech vzhůru, až k vyvýšenému soudnímu místu. Protože biřicové s ním strašně trhali, šlápl si Pán na posměšné roucho a upadl na mramorové schody, takže ihned z jeho svaté hlavy stříkala krev. Nepřátelé Ježíšovi i chátra vidouce krev, dali se do smíchu. Katané však ho hnali kopanci dále vzhůru po schodech.

Pilát ležel opět na pohovce, malý stolek vedle něho, okolo stáli důstojníci a zákoníci se zákony. Když tedy přišli, vstal, vykročil na terasu, z níž mluvíval k lidu, a pravil k žalobcům Ježíšovým: „Vydali jste mi tohoto člověka jako buřiče lidu, já jsem jej před vámi vyslechl, ale viny jsem na něm nenalezl. Ani Herodes na něm žádné viny neshledal. Dám jej tedy potrestat a pak ho propustím." Tu se však zdvihlo mezi farizeji náramné mručení a křik; začali tím zběsileji běhat mezi davy a rozdávali peníze ještě horlivěji. Pilát s nimi jednal s největším opovržením a mezi jinými ostrými řečmi prohodil i to, zdali židé neviděli dnes téci už dost nevinné krve.
Ale byl tu i čas velikonoční, kdy lid každoročně přicházel žádat o propuštění některého vězně. Z tohoto důvodu poslali farizeové hned z paláce Herodova posly do jedné části města, aby tam podpláceli shromážděný lid, a ten aby pak žádal ne propuštění, nýbrž ukřižování Ježíše. Pilát však doufal, že lid bude přece jen prosit za Galilejského, a proto si umínil, že postaví vedle Ježíše strašného ničemu, který byl už k smrti odsouzen, aby se tak vlastně vůbec nedalo volit. Tento zločinec se jmenoval Barabáš a byl všemi proklet. Při povstání totiž vraždil a páchal nejhorší neřesti, byl čarodějníkem, a ještě jiné příšerné věci jsem o něm viděla.

V lidu na náměstí bylo vidět hnutí. Jeden zástup se dral kupředu v čele s mluvčím a volali k vladaři: „Piláte, učiň nám zase, co nám vždy o těchto svátcích děláváš!" Na to právě čekal Pilát, a proto k nim pravil: „Jest u vás obyčej, že o těchto slavnostech vám propouštím jednoho vězně. Kterého tedy chcete, abych vám propustil, Barabáše, nebo Ježíše, krále židovského, Ježíše, jenž je snad Pomazaným Páně?" — Pilát se dosud nerozhodl, jak má Pána nazývat. Jednou jej nazýval „králem židovským" proto, že jako pyšný Říman, který nenáviděl židy a pohrdal jimi, jim přál, že mají tak nuzného a bídného krále a že teď mají volit mezi ním a zločincem; jednak si skutečně myslil, že Ježíš je opravdu zaslíbeným králem židovským, Pomazaným Páně, Mesiášem. Ale i ta domněnka neměla u něho celkem žádné ceny. Teď nazýval Ježíše „králem židovským" proto, že dobře věděl o nenávisti jako o hlavní pohnutce žaloby nejvyšších kněží proti nevinnému Ježíši.

Když se tedy Pilát otázal, kterého chtějí, aby jim propustil, nastalo velké ticho; váhali a přemýšleli, jen tu a tam bylo slyšet ojedinělý hlas: „Barabáše!" Mezitím Piláta volal služebník jeho manželky. Poodešel tedy pár kroků zpět a sluha mu ukázal záruku, kterou dal ráno manželce, a vyřizoval vzkaz: „Klaudia Prokla ti připomíná tvůj slib!" Farizeové zatím byli v horečné činnosti, běhali mezi lidem, hrozili, poroučeli, ale byla to celkem lehká práce.

Maria, Magdaléna, Jan a svaté ženy stály ještě v koutku síně, chvěly se a plakaly. Ačkoliv Matka Ježíšova dobře věděla, že pro lidstvo není žádné jiné spásy leč smrtí Vykupitelovou, přece jako Matka byla plna úzkosti a toužila, aby její Syn dále žil. A třebaže se Pán vydal dobrovolně za lid na smrt kříže a nevinně snášel všecka muka a trápení jako člověk, přece jeho Matka trpěla s ním stejná muka a stejnou úzkost. Maria se modlila, aby Bůh nedopustil tak těžký hřích, modlila se jako Pán na hoře Olivové: „Je-li možné, ať odejde tento kalich utrpení ode mne." Až dosud milující Matka doufala, protože se dověděla od mnohých lidí, že Pilát chce Ježíše propustit. Nedaleko ní stáli lidé z Kafarnaum, mezi nimi i někteří z těch, které Pán uzdravil. Ale dělali, jako by svaté ženy neznali a jen úkradkem pohlíželi na Matku a Jana. Maria však přece doufala, že lid dá přednost Ježíši před Barabášem. Ale stalo se jinak.

Pilát spatřiv záruku, poznal dobře, co znamená, poslal ji tedy zpět na znamení, že dosud míní dostát slibu. Potom vyšel na terasu a posadil se ke stolečku. Veleknězi se též posadili a vladař znovu volal: „Kterého tedy chcete, abych vám propustil?" Nato vzkřiklo všechno množství na náměstí a na všech stranách: „Pryč s Ježíšem, Barabáše nám propusť!" Pilát však ještě jednou zvolal: „Co mám učiniti s Ježíšem, jenž slově Kristus, král židovský?" Tu volali všichni hlasem velikým: „Ukřižuj, ukřižuj ho!" Pilát se tázal po třetí: „Ale co vám zlého učinil? Já na něm viny nenalézám. Dám jej potrestat a pak ho propustím." Ale křik „ukřižuj" se rozléhal vůkol jako pekelná bouře a veleknězi a farizeové byli křikem jako posedlí, zuřili a řvali. Tu nerozhodný, slabý místo-držící propustil ničemného lotra Barabáše a Ježíše odsoudil k bičování.

 

BIČOVÁNÍ

 

Pilát, soudce podlý a nerozhodný, častěji opakoval slova: „Já na něm žádné viny nenalézám. Proto ho dám potrestat a propustím ho." Křik Židů, dožadujících se ukřižování Pána, rostl stále víc a více. Pilát se však chtěl pokusit prosadit svou vůli tímto způsobem a dal povel, aby Ježíše podle římského způsobu zbičovali.
Pacholci vedli Spasitele hlučícím davem k sloupu, nedaleko jednoho strážního domku, jaké stojí kolem náměstí. Kati přišli s důtkami, s metlami a s provazy a hodili je podle sloupu. Těchto snědých mužů bylo šest, postavy menší než Ježíš, s kudrnami hrubými a naježenými. Na tváři měli řídké, pichlavé vousy jako strnisko, jejich šatem byl jen pás kolem břicha, na nohou měli špatné, roztrhané střevíce a kus kůže, po stranách otevřené, jako nějaký škapulíř kryl jim prsa a záda. Paže měli nahé. Byli to zločinci, podlí lidé z Egypta. Pracovali tu jako otroci na stavbě domů a stok. Ze všech svých krajanů byli nejhorší a nejzlomyslnější. Bývali voláni k takovým katovským službám.

Tito ukrutní mužové ubičovali k smrti zde u sloupu už mnohé provinilce. Měli v sobě cosi zvířecího a ďábelského, a byli skoro opilí. Cestou bili Pána pěstmi a provazy, ačkoliv šel docela dobrovolně, a se zběsilým vztekem jej tahali ke sloupu. Sloup nesloužil za oporu nějakého klenutí, stál volně. Je tak veliký, že dospělý muž dosáhne vztaženou rukou k jeho vrcholu. Horní konec je zaoblený a opatřený železným kruhem. Také na zadní straně jsou  v poloviční výši kruhy a háky. Je nemožné vylíčit tu barbarskou ukrutnost, s jakou divoši ztýrali na kratičké cestě našeho Spasitele. Jako zuřiví psi s ním jednali. U sloupu strhli z něho posměšný oděv a skoro ho povalili k zemi. Sám se spěšně vysvlékl ze svých šatů, ačkoliv měl ruce od pevného svázání naběhlé a krvavé. Biřicové jej přitom bili a tahali. Pán se však dojemně modlil. Pohlédl na svou zarmoucenou Matku, která s ostatními zbožnými ženami stála v koutku síně nedaleko sloupu, a pravil: „Odvrať ode mne své oči!" Nevím, zdali to Pán řekl slovy nahlas nebo jen uvnitř, ale viděla jsem, že to Maria slyšela, neboť se v té chvíli odvrátila.

Nyní Ježíš objal sloup. Katané mu přivázali ruce nahoře ke kruhu, a tím napjali celé jeho tělo do výše, takže nohy, dole pevně k sloupu přivázané, sotva se dotýkaly země. Tak tu stál nejsvětější ze všech svatých v lidské nahotě, v nesmírné úzkosti a potupě, k sloupu přivázaný jako zločinec. Dva zuřivci s ďábelskou krvežíznivostí začali bičovat jeho svaté tělo odzdola vzhůru a seshora dolů. První důtky nebo metly zdály se být z bílého, tvrdého dřeva, možná, že to byly svazky volských žil nebo svazky z tvrdých kožených řeménků.

Náš Pán a Spasitel, Syn Boží, pravý Bůh a pravý člověk, trnul, svíjel se bolestí jako červ pod ranami bičů, naříkal a vzdychal. Jeho jasné a sladce znějící bědování, podobné láskyplné modlitbě, bylo slyšet za syčivého hvízdání metel ve vzduchu. Někdy toto svaté a požehnané bědování přehlušil hluk a lomoz lidu a farizeů, jako zatemňuje černý mrak před bouří na obloze čisté, jasně modré nebe. Ze vší síly křičeli: „Pryč s ním, ukřižuj ho!" Mezitím Pilát s lidem vyjednával. Když hluk davů měl být přerušen, zazněly trouby, nařizující ticho. A tu bylo slyšet syčení bičů, bědování Ježíše, klení katů, bekot velkonočních beránků, které právě umývali z nečistoty v rybníku Bravném. Když byli umyti, zanesli je lidé v náručí až na cestu k chrámu, aby se znovu nepošpinili, pak je hnali dále k severní straně, a tu byli ještě několikrát umýváni. Bekot beránků byl lítostivý, byl to jediný soucitný hlas, který se ozýval spolu s naříkáním Spasitelovým.

Dav stál vzdálen od místa bičování asi tak na šíři ulice. Kolem dokola stáli římští vojáci, docela nablízku přecházela sem a tam všelijaká chátra, hned mlčíc, hned se posmívajíc. U některých jsem spatřila jakési dojetí, jako by je paprsek vycházející od Pána zastihl. Viděla jsem také drzé mladíky, jen málo oblečené, jak sedíce u strážního domu připravují nové důtky. Jiní šli donést trní. Katané nejvyšších kněží byli přáteli zuřivých pacholků, kteří bičovali, a dávali jim od veleknězi peníze. Byl také přinesen veliký džbán s hustou, červenou vodkou; z toho pili katané a opojivše se, rozzuřili se ještě lítěji. Asi za čtvrt hodiny přestali první dva mrskat, přistoupili k jiným a pili. Celé tělo Ježíšovo bylo hnědé, modré, rudé, s naběhlými podlitinami, a svatá krev proudila na zem. Kristus se třásl a škubal sebou. Posměch a tupení se rozléhalo na všech stranách. Toho rána bylo zima, nebe nebylo dosud jasné a několik kroupových mračen se přehnalo k údivu veškerého lidu. O polednách bylo jasno a slunce pěkně svítilo.
Teď přišli jiní dva katané a začali s čerstvými silami Ježíše bičovati. Měli nové, trnité pruty se suky a háčky. Jakmile začali mrskat, roztrhaly se a popraskaly všechny podlitiny, krev začala stříkat na všechny strany. Ruce katanů byly krví Kristovou celé zrudlé. Pán bědoval, škubal sebou, neboť trpěl hrozná muka.

Vtom jelo náměstím mnoho cizích lidí na velbloudech; ti hleděli na všechno s hrůzou a zármutkem, zvláště když uslyšeli, co se stalo. Mnozí z nich byli již pokřtěni křtem Janovým, mnozí slyšeli Ježíšovo horské kázání. Řev a hluk před Pilátovým domem stále trval.

Oba další pacholci bili Ježíše důtkami. Byly to malé řetízky a řeménky, připevněné na krátkém železném držadle, a na koncích měly železné háčky. Trhali jimi celé kousky masa a kůže ze žeber. Oh, kdo může popsat tento žalostný, strašný pohled!

Ale ještě nebylo hrůzy dosti! Rozvázali provazy a přivázali Pána zády ke sloupu. Protože byl tak vyčerpán, že se nemohl již udržet na nohou, přivázali ho tenkými provazy ke sloupu pod paždím a pod koleny. Ruce připevnili uprostřed sloupu vzadu. Jen krev a rány, jen nejstrašnější rozsekání bylo vidět na těle Syna Božího, na těle, jež je úcty nejhodnější. Jako vzteklí psi bili ti zuřivci do těla Kristova. Jeden z nich měl v levé ruce tenčí prut a tím rozšlehal Spasitelovu tvář. Nebylo již ani jediného zdravého místa na těle Kristově. Díval se na ně krvavýma očima, ale oni bili tím zuřivěji jako ďáblem posedlí. Pán tiše sténal.

Hrozné bičování trvalo již asi tři čtvrti hodiny, když tu přiběhl cizí, nepatrný mužík, jehož příbuzného kdysi Ježíš uzdravil ze slepoty, vrhl se hněvivě ke sloupu a zvolal: „Přestaňte! Neumrskejte nevinného člověka k smrti!" Opilí pacholci se zarazili překvapením. Cizinec měl v ruce ostrý srpovitý nůž a jedním rázem přeřízl Ježíšovy provazy, které se sbíhaly za sloupem do jednoho uzlu v železném kruhu. Pak uprchl a skryl se v množství. Ježíš klesl, celý krvavý a rozsekaný, u sloupu na zem, jako by omdlel, a to do vlastní krve, jíž tu bylo na zemi hodně. Pacholci ho zatím nechali ležet, šli pít a volali na mladíky, aby si pospíšili a upletli trnovou korunu.

Ježíš sebou trhal v bolestech, ležíce ve vlastní krvi u paty sloupu, pln krvácejících ran. Viděla jsem tu jít kolem  několik  sprostých holek. Držely se za ruce, zastavily se tiše před Ježíšem a s nízce zvědavým odporem si ho prohlížely. To ho bolelo více než rány, a proto k nim zvedl svou ubohou zbědovanou tvář. Děvky šly dál, zatímco pacholci a vojáci, smějíce se, volali po nich sprosté řeči.

Viděla jsem, jak se při bičování vícekrát zjevili truchliví andělé nad Ježíšem. A slyšela jsem také jeho modlitbu, jak se pod krupobitím ran a v hořkém potupném trýznění stále odevzdával Bohu Otci jako oběť za hříchy lidstva. Teď, když ležel ve vlastní krvi, viděla jsem anděla, jak jej občerstvuje. Zdálo se mi, jako by mu podal světlé sousto.

Dlouho tak Pán neležel, neboť už se blížili katané a kopali ho nohama, aby vstal, že nejsou ještě se svým králem hotovi. Bili ho a Pán se plazil po zemi, hledaje opasek, který nedaleko ležel, ale jakmile to divoši spatřili, odkopávali opasek dál a dál, a ubohý Spasitel se musil po zemi plazit jako rozšlápnutý červ, chtěje si svá rozbitá bedra zakrýt. Nato ho přinutili povstat na nohy, které pod ním klesaly, nedopřáli mu času, aby se oblékl, nýbrž hodili mu jeho šat přes ramena. Cestou si osušil tímto šatem krev na obličeji. Mohli ho vést ke strážnici kratší cestou, ale schválně ho vedli před sedadly veleknězi, kteří křičeli: „Pryč s ním, pryč s ním!" a nemohouce snést pohledu na rozedrané tělo Kristovo, odvraceli od něho s ošklivostí své tváře. Kati zavedli Pána na vnitřní dvůr strážnice. Tam nebyli vojáci, ale mnoho rozličných otroků, biřiců, lotrů a vyvrhelů.

Poněvadž lid začal být velmi nepokojný, přivolal Pilát posilu římských stráží z hradu Antonia. Tento oddíl teď spořádaně obstoupil celý strážní dům. Vojáci sice směli mluvit, smát se a Ježíše tupit, ale musili zůstat v řadách. Pilát chtěl tak držet lid na uzdě a zastrašit ho. Vojáků bylo asi tisíc.

 

MÁRIA

 

Za bičování jsem viděla Marii u vytržení ducha. Viděla všechno, co její Syn trpěl, a nevýslovným způsobem měla podíl na jeho mukách, její bolest a mučednictví bylo tak nepochopitelně veliké jako její láska. Často vydralo se z jejích úst tiché úpění a její oči byly zapáleny samými slzami. Maria Heli, její starší sestra, velmi podobná svaté Anně, ji objímala ve svém náručí. Také Maria Kleofášova, dcera Marie Heli, byla přítomna a držela se většinou za ruku své matky. Ostatní svaté ženy se třásly bolestí a úzkostí a tiše naříkajíce, tlačily se kolem nejsvětější Panny, jako by čekaly rozsudek smrti nad ní samou. — Maria měla dlouhý, blankytně modrý oděv, na něm bílý, vlněný plášť a nažloutlý závoj. Magdaléna byla rozrušená, zsinalá od bolesti a bědování a vlasy pod závojem měla celé rozcuchané.

Viděla jsem, že v tu chvíli, kdy Pán klesl u sloupu na zem, Klaudia Prokla, žena Pilátova, poslala Matce Boží balík velikých plachet. Nevím zcela přesně, zdali ještě věřila, že bude Ježíš propuštěn, aby mu potom Maria plátnem rány obvázala.

Maria viděla, jak katané vedou mimo ni jejího zmučeného Syna. Utřel si šatem krev z očí, aby se mohl podívat na svou Matku. Ta zvedla své ruce bolestně za ním a dívala se na jeho krvavé šlépěje. Když se teď lid hnul na jiné místo, viděla jsem nejsvětější Pannu a Magdalénu blížit se k sloupu, kde byl Pán bičován. Zastíněny ostatními zbožnými ženami a několika dobrými lidmi, padly na zem a vysušily svatou krev Kristovu těmito plátny všude, kde ji jen našly. Jana jsem v tu chvíli neviděla se svatými ženami, jichž tu bylo snad dvacet. Když bylo po bičování, bylo asi devět hodin ráno.

Viděla jsem, že líce Panny Marie jsou bledé a vpadlé, oči skoro krvavě červené od pláče. Nedá se ani popsat, jak jemná, prostá, přímá a jednoduchá je její postava. Až po tuto chvíli, tedy od včerejška, celou noc chodila v strachu, v úzkosti a v slzách údolím Josafat, po ulicích města Jeruzaléma, a přece její oděv je zcela spořádaný a čistý. Není na jejím šatě ani jediného záhybu, který by nebyl pln svatosti. Všecko na ní je vážné, čisté a nevinné. Její pohled je ušlechtilý a vznešený a obrátí-li hlavu, její závoj se skládá ve velmi jednoduché a čisté záhyby. Nepohybuje se rychle a také v největších bolestech je její chování prosté a klidné. Její oděv je trochu svlažen noční rosou a nespočetnými slzami, ale přece je čistý a v pořádku. Je nevýslovně a nadpřirozeně krásná. Všechna její krása a spanilost je zároveň neposkvrněnost, pravda, prostota, důstojnost a svatost. — Naproti tomu Magdaléna vypadá naprosto jinak. Je větší, tělnatější a jeví v postavě i v pohybech více tvarů. Ale její dřívější krása je lítostí a nespoutanou silou bolesti úplně zničena; je téměř ošklivá. Její šaty jsou mokré a potřísněné blátem, visí na ní v nepořádku a rozervaně. Její dlouhý vlas je rozpuštěn a pocuchán pod roztrhaným, mokrým závojem. Je zsinalá a nemyslí na nic jiného než na svou bolest a je téměř jako šílená. Je tu mnoho lidí z Magdaly a z okolí, kteří ji dříve znali v jejím nádherném a hříšném životě, a protože už dlouho žila skrytým životem, ukazují si teď na ni prstem a posmívají se jejímu sešlému vzezření. Ba mnozí bezbožní lidé z Magdaly, jdouce mimo, házejí po ní kalem. Ale ona o ničem neví, nic necítí; tak je pohřížena do svého zármutku a nářku.

Viděla jsem nejsvatější Pannu a její průvodkyně, když osušila krev Ježíšovu, jak s krvavými šátky odešla do malého domku, který byl vystavěn u zdi a byl nedaleko. Nevzpomínám si již, komu náležel.

 

TRNÍM KORUNOVANÍ

 

Vnitřní dvůr strážnice byl obklopen sloupy. Vchody do něho byly teď otevřeny. Bylo tu asi padesát podlých záškodníků, vězeňských hlídačů, pacholků, otroků a pohůnků, kteří byli při bičování. Lid se sem zprvu tlačil, ale netrvalo dlouho a dům byl náhle obstoupen tisícem vojáků. Ti stáli v řadách a smáli se, podpichovali padouchy, aby se před nimi ještě pochlubili svým ničemným týráním Pána a Spasitele. Smích a vtipy vojáků je rozjařily stejně, jako hercům dodává odvahy pochvala diváků. Přivalili doprostřed patku starého sloupu, v níž byla díra, kde kdysi stával sloup. Tam postavili nízkou, okrouhlou stoličku a ze zlomyslnosti na ni narovnali špičaté kamení a střepy.

Teď strhli Spasiteli s poraněného těla šaty, navlékli mu starý, červený, roztrhaný a krátký vojenský plášť, jenž mu nedosahoval ani ke kolenům. Tu a tam z pláště visely cáry žlutých střapců. Býval v koutě katovy komory a užívalo se ho na osušení krve zbičovaných zločinců. Nyní vlekli Ježíše k stoličce, pokryté kamením a střepy, a vší silou ho na ni posadili. A hned mu vsadili na hlavu trnovou korunu. Koruna byla dosti vysoká, hustě a uměle spletená a nahoře měla vyčnívající okraj. Posadili ji jako čelenku na jeho skráně a vzadu ji pevně svázali. Tak tvořila opravdovou korunu. Byla spletena ze tří na prst tlustých, čerstvých větví a byla dovedně zhotovena. Trny úmyslně obrátili ponejvíce dovnitř. Trny byly trojího druhu, asi jako řešetlák, trní a hloh. Na vyvstávajícím okraji vpletli trn, za nějž pak korunu chytali a s ní škubáli. Viděla jsem i krajinu, odkud několik mladíků trní doneslo.

Potom dali Spasiteli do rukou tlustou třtinu s chomáčem nahoře. Všechno to dělali s posměšnou slavnostností, jako by jej skutečně korunovali za krále. Z ruky mu pak třtinu vzali a bili jí do koruny tak silně, že se mu hned oči krví zalily. Poklekali před ním, vyplazovali na něho jazyk, bili jej, plivali mu do tváře a křičeli: „Zdráv buď, králi židovský!" Pak ho s ďábelským smíchem i s lavicí svalili a zase ho na ni násilně narazili.
Nelze ani opakovat všechny muky, jimiž ho s podlou vynalézavostí mučili a trýznili. Ach, Pán měl nesmírnou žízeň, neboť dostal horečku od samých ran a nelidského bičování. Třásl se. Tělo měl na některých místech rozedrané až do žeber. Jazyk měl horkostí křečovitě stažený, jenom krev, řinoucí se proudem z hlavy, mu svlažovala polootevřená ústa. Ti zuřivci plivali i do úst Kristových.

Tak byl Ježíš mučen asi půl hodiny, a kohorta, stojící v řadách kolem domu, smála se a chechtala.

 

EJHLE, ČLOVĚK!

 

Nyní vedli Ježíše s trnovou korunou na hlavě, s rákosovým žezlem ve svázaných rukou, oděného v purpurový plášť, zase do paláce Pilátova. Pána nebylo možno poznat, tak mu krev zaplnila oči. Zalila mu ústa i vous. Jeho tělo, pokryté oteklinami a ranami, podobalo se suknu v krvi namočenému. Šel sehnut a vrávoravě. Plášť byl velmi krátký, takže se musil sehnout, aby mu dosahoval pod kolena; jiného oděvu na sobě neměl, všechno z něho strhali.

Když však došel na nejspodnější stupeň, vladař, člověk jinak ukrutný, byl jat takřka hrůzou, soucitem i ošklivostí. Opřel se o jednoho důstojníka, a když lid i knězi dále ještě křičeli a posmívali se, zvolal: „Je-li ďábel židů tak ukrutný, pak není možno u něho přebývat." Ježíše nyní vyvlekli po schodech vzhůru. Zatímco Pán stál v pozadí, přistoupil Pilát na okraj terasy. Bylo dáno znamení polnicí, aby bylo ticho, neboť Pilát chtěl mluvit. I řekl k velekněžím a lidu: „Hleďte, dám jej ještě jednou před vás předvésti, abyste viděli, že žádné viny na něm nenalézám!" Teď biřicové vyvedli Ježíše na terasu vedle Piláta, takže všechen lid z náměstí ho mohl vidět. Byl to strašný, srdcervoucí pohled! Na chvíli se všichni zhrozili, nastalo hrobové ticho, když se objevil Ježíš, zmučená postava nelidsky ztýraná, Syn Boží, plný krve a ran, s trnovou korunou na hlavě, s očima krvavýma, jimiž se díval útrpně na lid dole stojící. A vedle stál Pilát. Ukázal na Vykupitele a zavolal dolů k Židům: „Ejhle, člověk!"
Když tu tak Ježíš stál v potupném rudém plášti, s rozedraným tělem a svou zkrvácenou hlavu, trním probodanou, sklonil, když tu stál před palácem Pilátovým smutný a mírný, takřka bolestí a láskou přemožen, šly řady mužů a služek přes náměstí k rybníku Bravnému, aby pomohli při umývání velikonočních beránků, kteří bečeli, jako by chtěli vydat svědectví pravdě. Do toho se mísil křik a hluk krvežíznivého lidu židovského. Jen pravý Beránek velikonoční, nepoznané tajemství dnešního svátku, naplnil proroctví a vydal se mlčky a trpělivě na smrt.

Veleknězi a soudcové při pohledu na Ježíše skřípali zuby. Viděli tu ve strašném zrcadle své svědomí. Proto řvali: „Pryč s ním! Ukřižuj ho!" Pilát opět zvolal: „Ještě nemáte dosti? Vždyť jste ho tak zohavili, že už nebude chtít být králem!" Židé však jako šílenci řvali ještě urputněji a všechen lid křičel zplna hrdla: „Pryč s ním! Ukřižuj ho!" Pilát poručil dát znamení polnicí a zvolal: „Vezměte si ho a ukřižujte si ho tedy; já na něm viny nenalézám!" Nato volali někteří kněží: „Máme zákon a podle zákona má umřití, neboť se činí Synem Božím!" Pilát pravil: „Máte-li takové zákony, tedy já bych nechtěl být židem!" Ale slovo „činí se Synem Božím" nahánělo mu novou úzkost a znovu vzbudilo jeho pověrčivý strach. Dal si tedy ještě jednou zavést Ježíše k sobě do soudní síně a tázal se ho: „Odkud jsi?" Ježíš však mu nedal odpovědi. Tu vladař pokračoval: „Se mnou nemluvíš? Což nevíš, že mám moc dáti tě ukřižovati nebo propustiti?" A Pán mu odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádné moci, kdyby ti nebyla dána shůry. A proto ten, kdo mě tobě vydal, větší hřích má!"

V té chvíli Klaudia Prokla, žena Pilátova, z úzkosti nad jeho váháním znovu k němu poslala zástavu, aby mu připomněla jeho slib. Vzkázal jí však jakousi rozpačitou a pověrečnou odpověď, v níž se odvolával na své bůžky.

Nepřátelé Kristovi, kněží a farizeové, když se dověděli o úmyslu Pilátovy ženy, roznesli hned mezi lidem: „Přátelé Ježíšovi podplatili ženu Pilátovu; bude-li propuštěn, spojí se s Římany a my všichni zahyneme."
Pilát byl velmi nerozhodný. Ještě jednou promluvil k lidu, že na Ježíši viny nenalézá, a když židé tím urputněji se dožadovali jeho smrti, chtěl se Pilát ještě něco dovědět. Vrátil se k Ježíši, zůstal s ním sám, pohlédl na něho zkoumavě, a vida ho krví zbroceného, myslil si zmateně: „Že by tento přece byl nějakým Bohem?" Pak zapřísahal náhle Pána, aby mu pověděl, zdali je Bohem, zdali je králem. Kam až sahá jeho říše? Jaký okruh působnosti má jeho božství? Řekne-li to, že ho propustí. Co Ježíš Pilátovi na to odpověděl, nevím doslovně, mohu z toho říci jen obsah. Pán k němu mluvil strašně vážná slova. Dal mu vytušit, jakým je králem, jakou a kterou říší vládne, řekl mu, co je pravda, neboť mu ji říkal. Pak mu Pán odhalil celé jeho, Pilátovo, zmatené nitro, oznámil mu osud, jaký ho čeká, kterak upadne do bídy a do vyhnanství, a že hanebně skončí. Také mu Spasitel zvěstoval, že sám jednou přijde a bude ho spravedlivě z jeho skutků soudit.

Pilát byl těmi slovy jednak postrašen, jednak pohněván, vyšel na terasu a ještě jednou zavolal, že Ježíše propustí. Tu však lid křičel: „Propustíš-li ho, nejsi přítel císařův, neboť kdo se vydává za krále, protiví se císaři!" Jiní volali: „Obžalujeme ho u samého císaře, že ruší naše svátky! Skoncuj to, neboť musíme být o desáté hodině v chrámě!" Volání: „Na kříž s ním, pryč s ním!" rozléhalo se na všech stranách. Mnozí vylezli až na ploché střechy a křičeli a hulákali odtamtud.

Pilát nyní viděl, že se zuřícím lidem ničeho nepořídí. Křik a lomoz byl strašný a celý obrovský dav byl v takovém hrůzném pohnutí, že se Pilát obával vzbouření. Proto kázal donést vody. Sluha mu ji lil z misky na ruce a vladař volal dolů z terasy k lidu: „Nejsem vinen krví tohoto spravedlivého. Vy se za to zodpovíte!" A tu zahřměl příšerný, jednohlasný řev: „Krev jeho na nás a na naše syny!"

Kdykoliv slyším ve svých rozjímáních o hořkém umučení tento strašný křik židů, je mi účinnost tohoto slavnostního sebeprokletí ukázána řadou podivuhodných, hrozných obrazů a takřka ji cítím. Vidím, jak nad nimi leží černá obloha, plná rudých, krvavých mračen a v nich plno ohnivých metel a mečů. Zdá se mně, jako by je paprsky této kletby pronikly až do morku kostí, až do, dítka v životě mateřském. Vidím celý národ jako zatemnělý a ten hrozný křik jako rmutný, vzteklý oheň, vycházející z jeho úst, vybuchující a nad jejich hlavami se spojující, který pak zase na ně padá. Do některých proniká hlouběji, nad jinými se jen vznáší. To jsou ti, kteří se po smrti Páně obrátí. Jejich počet nebyl malý. Vždyť vidím, jak Ježíš a Maria se ustavičně po celou dobu umučení za spásu mučitelů modlí. Ani na chvilku se nehněvají pro strašné týrání. Ale trpělivost a láska Páně rozplameňuje vztek a zuřivost nepřátel ještě více. Zuří, že všechna ta muka nemohou vyrvat z jeho úst ani nejmenšího slovíčka odporu nebo reptání, aby to mohlo omluvit jejich zlobu. Dnes o velikonočním dni nevědí, že zabíjejí Beránka pravého.

Když při takových viděních obrátím svou pozornost na mysl lidu a soudců a na nejsvětější duši Ježíše a Marie, pak všechno, co se s nimi děje, ukazuje se mi ve zjeveních, které ovšem tenkrát lidé neviděli, ale jejich obsah tušili. Vidím pak nespočetné množství ďábelských postav, každá má podobu své neřesti. Tito zlí duchové rozvíjejí strašnou činnost mezi lidmi. Vidím je běhat, štvát, lidi plést, do uší šeptat, do úst vcházet. Vidím je, jak se z množství jednotlivě vyřítí, spojí se a ženou lidi proti Ježíši. Pak se zase před jeho nadlidskou trpělivostí zarazí, třesou se a zmizí opět v množství. Avšak vidím ve všem jejich jednání cosi zoufalého, zmateného, v sobě se rozpadávajícího, nesmyslné motání sem a tam.

Poblíž Ježíše a svatých lidí vidím mnoho andělů v činnosti. Také je vídám v rozmanitých tvarech a v oděvu podle rozdílnosti úloh. Tak se zjevuje i jejich jednání hned jako útěcha, hned jako modlitba, pokrm, nápoj nebo jiný skutek milosrdenství. Vidím vycházet z jejich úst slova útěchy nebo hrozby jako poselství. Když potřebuji, abych porozuměla některým věcem, vidím duševní hnutí a vnitřní náklonnosti, utrpení, lásku, všecko ve světlých nebo stinných podobách. Nemohu to ani popsat, neboť je toho mnoho a jsem přitom plna bolesti, trápení a zármutku nad svými hříchy a nad celým světem, takže ani nevím, jak mám vše vypravovat. Není tedy divu, že se mnohé věci neshodují, poněvadž osoby nepatřily na zjevení se stejnou milostí, nevypravovaly stejně a nijak se spolu neshodovaly.

 

ROZSUDEK SMRTI

 

Pilát nehledal pravdu, ale vytáčku. Teď byl nerozhodnější ještě víc než dříve. Svědomí mu říkalo, že Ježíš je nevinen. Manželka mu řekla, že Ježíš je svatý. Jeho pověra mu pravila, že je to nepřítel jeho bůžků. Zbabělost volala, že je Bůh a pomstí se. Teď však přišla na něho jiná nálada. Hněval se totiž, že ho Ježíš prohlédl a že ho vidí v celé vnitřní hanbě, a že ten, kterého dal zbičovat a jehož má odsoudit na smrt kříže, předpovídá bídný konec jemu, Pilátovi, že ta ústa, která nikdy nemluvila lež, která ani jediného slova nepronesla ke svému ospravedlnění, vyzývají ho k svému spravedlivému soudu. Jeho pýcha se při té myšlence vzbouřila. Proto podlý ničema myslil: „Umře-li, umře s ním i to, co o mně ví a co o mně předpovídá."

Pilát za hrozného křiku židů tedy rozkázal, aby se připravilo všechno k vynesení rozsudku. Dal si přinést slavnostní oděv, oblékl se, vzal si jiný plášť, posadil si korunu s drahokamem na hlavu. Odklopilo ho mnoho vojáků. Před ním kráčeli soudní sluhové, kteří něco nesli. Pak šli písaři se svitky a destičkami. Vpředu šel trubač a troubil na pozoun. Tak vyšel Pilát ze svého paláce a kráčel na nádvoří. Tam naproti sloupu bičování stálo krásné zděné místo se soudní stolicí. Toto místo se jmenovalo Gabatha. Byla to okrouhlá terasa, k níž vedly schody z několika stran. Nahoře bylo křeslo pro Piláta a za ním stála lavice pro ostatní soudní osoby. Kolem dokola i na schodech se teď postavilo vojsko. Mnozí farizeové odešli již z paláce do chrámu. Jen Annáš a Kaifáš
a ještě asi třicet jiných, hned když se Pilát oblékal, šlo k soudnímu křeslu. Oba lotry sem přivedli o malou chvíli dříve. Pilátovo sedadlo bylo potaženo červenou látkou a na ní byla modrá poduška se žlutým lemováním.
Teď biřicové vedli Ježíše, oblečeného v rudý, posměšný plášť, s trnovou korunou na hlavě, s rukama svázanýma. Přivedli ho posmívajícím se davem k soudní stolici a postavili ho mezi oba lotry. Pilát se posadil a pravil ještě jednou k židům: „Ejhle, král váš!" Ti však křičeli: „Pryč, pryč s ním! Ukřižuj ho!" Pilát na to pravil: „Krále vašeho ukřižuji?" Tu zvolali veleknězi: „My nemáme žádného krále, ale císaře!" Tu už vladař neřekl nic.

Oba lotři byli již odsouzeni na smrt kříže, ale odklad trestu vymohli veleknězi až do dneška. Chtěli tím potupit Ježíše, když bude s lotry ukřižován. Kříže pro lotry ležely už vedle nich, ale kříž Kristův tu ještě nebyl, snad proto, že rozsudek nebyl ještě vyhlášen.

Nejsvětější Matka, slyšíc křik židů při pohledu na jejího Syna, odešla, ale nyní opět se svatými ženami pokročila vpřed, aby slyšela rozsudek nad Synem a Bohem. Ježíš, obklopen katy, stál na schodech dole před vladařem. Pozouny přikázaly ticho a Pilát pronesl se zbabělou nenávistí rozsudek smrti.

Nejdříve se zmínil nadutými slovy o císaři Tiberiovi. Potom přednesl žalobu proti Ježíšovi, že je buřič, rušitel pokoje, přestupník zákona židovského, neboť se nazývá Synem Božím a králem židovským, že byl od veleknězi na smrt odsouzen a od lidu jednohlasně na smrt kříže vyžádán. Dále prohlásil Pilát, nespravedlivý soudce, jenž přece v posledních hodinách tolikrát zdůrazňoval Ježíšovu nevinu, že rozsudek kněží shledal spravedlivým. Ukončil slovy: „Odsuzuji tedy Ježíše Nazaretského, krále židovského, k přibití na kříž!" Pak rozkázal katům, aby sem kříž přinesli. Vzpomínám si též, ale ne docela jistě, že přitom zlomil také dlouhou hůl a hodil ji Ježíši k nohám.

Pilát rozsudek zaznamenal ještě písemně. Několik písařů zhotovilo ihned opisy. Nato byli rozesláni poslové. Nevím, zdali to náleželo také k rozsudku, nebo se to týkalo něčeho jiného. Pilát napsal ještě jiný rozsudek nad Ježíšem, který plně dokazoval jeho obojetnost, neboť zněl docela jinak, než jak jej pronesl ústně. Viděla jsem, že ho psal proti své vůli s mučivou vnitřní nerozhodností a jako by mu přitom vedl ruku duch zloby. Psaný rozsudek obsahoval asi toto: „Z obavy před hrozícím povstáním lidu, přinucen velekněžími a veleradou, dal jsem ukřižovat Ježíše Nazaretského, obžalovaného z buřičství, rouhání a přestupování zákona, jehož smrti si oni přáli, ačkoliv jsem neuznal této obžaloby. Učinil jsem tak, abych nemohl být od císaře považován za nespravedlivého soudce a abych nebyl obžalován jako podporovatel vzpoury. Zároveň s ním budou vedeni na smrt dva zločinci, jejichž poprava byla na naléhání svrchu zmíněných odložena, aby s těmito zločinci byl popraven i Ježíš."
Tento rozsudek dal Pilát vícekrát opsat a zaslat na větší počet míst. Velekněžím rozsudek nebyl docela vhod, zvláště že Pilát napsal, že oni žádali, aby poprava lotrů byla odložena, aby s nimi mohli popravit zároveň Ježíše. Hašteřili se ještě před soudním místem Pilátovým. Nyní vladař napsal také nápis na kříž na třech řádcích na tmavohnědé prkénko. I o tento titul na kříž se s ním hádali: nemá prý tam být „král židovský", nýbrž „jenž se vydával za krále židovského". Pilát však netrpělivě a pyšně vykřikl: „Co jsem napsal, napsal jsem!"

Židé také chtěli, aby kříž Kristův nebyl nad hlavou vyšší než kříže lotrů. Ale vyšší být musel, neboť jinak by nemohl nést Pilátem připravený nápis. Odporovali také proto, že chtěli odvrátit tento nápis, za nějž se styděli. Ale Pilát jim neustoupil. Kříž musil být nastaven kusem dřeva, aby tam tabulka mohla být umístěna. Tímto způsobem dostal kříž významnou podobu, jakou vždy vídám.

Viděla jsem totiž kříž tak, že příční břevna byla jako haluze stromu směrem vzhůru, a podobal se písmenu Y, jenom s tím rozdílem, že dolní čára mezi oběma postranními byla prodloužena vzhůru. Ramena byla menší než kolmý kmen, každé rameno zvlášť zasazeno a vraženým kolíkem upevněno. Tam, kam měly dosahovat nohy, byl upevněn kus dřeva, takže se mohlo na něm stát.

Klaudia Prokla poslala svému muži zástavu nazpět a zřekla se ho. Viděla jsem, že ještě toho večera opustila tajně palác a uprchlá k svatým ženám, jež ji ukryly v Lazarově domě. Viděla jsem též, že jeden z přátel Kristových vzhledem k nespravedlivému rozsudku Pilátovu a k tajnému útěku jeho manželky vyryl ostrým železem do zeleného kamene na zadní straně soudného křesla na Gabatě slova: „judex injustus" — „nespravedlivý soudce", a bylo tam také jméno Klaudie Prokly. Vidím ještě nyní ten kámen, o němž nikdo neví, v základech jedné budovy na místě, kde kdysi stála soudní stolice. Kladia Prokla se stala křesťankou, vyhledala později svatého Pavla a spřátelila se s ním.

Po vyhlášení rozsudku byl Ježíš zcela vydán za kořist katům. Přinesli mu znovu šaty, které mu byly u Kaifáše odňaty; byly soucitnými lidmi vyprány, neboť teď byly čisté. Zdá se mi, že to bylo římským obyčejem, když měli někoho vést na popravu. Ohavní chlapi rozvázali Pánu ruce a hrubě mu strhli rudý plášť se zraněného těla, takže přitom znovu mnohá rána začala krvácet. Ale protože mu nemohli navléci přes trnovou korunu jeho nesešívanou hnědou suknici, již mu utkala jeho svatá Matka, strhli korunu s hlavy, a všechny rány bolely nanovo.

Oblékli jej do tkaného šatu, oděli jej ještě širokým bílým vlněným rouchem, dali mu jeho široký pás a vhodili na něho jeho plášť. Pak mu přivázali ještě jiný pás, k němuž připevnili provazy. Všechno to se dělo s otřásající hrubostí za ústrků a ran.

Oba lotři stáli vpravo a vlevo se svázanýma rukama. I oni, protože stáli před soudem, měli kolem krku řetěz a jejich oděvem byl jen opasek a špatná kazajka, po stranách pro paže otevřená. Na hlavách měli slaměné čepice. Byli barvy špinavohnědé a od bičování byli celí opuchlí. Ten, co se potom obrátil, byl už teď tichý a zamyšlený, druhý však byl zlostný a drzý, klel a posmíval se s katany Ježíši. Spasitel se na oba díval se stejnou láskou a s touhou po jejich spáse. Vždyť trpěl všechno své utrpení také za ně. — Kati nyní snášeli své nástroje.

Annáš a Kaifáš konečně s hádáním přestali. Dostali několik dlouhých, úzkých, pergamenových ceduliček s opisem rozsudku a spěchali do chrámu. Měli již nejvyšší čas, aby tam přišli. Rozešli se s pravým velikonočním Beránkem a spěchali do chrámu, aby tam zabili a jedli předobraz Beránka. Tak se naplnilo, co je psáno o vedení Beránka na zabití. Tu se dnes rozcházely cesty: jedna vedla k zahalení a druhá k zjevné oběti. Zanechali čistého, kajícího Beránka Božího nečistým a ukrutným katům a spěchali ke kamennému chrámu, aby tam obětovali umyté, očištěné, požehnané beránky. Štítili se, aby se zevně neposkvrnili, a nitro jejich bylo plné zloby, nenávisti a potupy. „Krev jeho na nás a na naše syny!" Tím vykonali obřad vkládání rukou na oběť. Cesty se tedy rozcházely: jedna vedla k oltáři zákona, druhá k oltáři milosti.

Pilát však, nadutý, nerozhodný modlář, jenž tu usiloval získat si svět, a přece byl otrokem smrti, šel se svými pomocníky, obklopen stráží, za troubení pozounů zpět ke svému paláci.

 

 

 

http://misie.sk/index.php?option=com_content&task=view&id=440&Itemid=index.php?option=com_content&view=article&id=440

 

 

 

 

 
Reklama